Tethys - potápění v pohodě - Sardinková horečka - slovy podmořského kameramana Charlese Maxwella

Tethys - zajímavosti a články


 

 Sardinková horečka - slovy podmořského kameramana Charlese Maxwella



Tah sardinek (sardinkový run) podél východního pobřeží Jižní Afriky slovy známého podmořského kameramana Charlese Maxwella

Ještě před pár lety, byl sardinkový run obrazně řečeno nepopsaný příběh navzdory tomu, že tento přírodní úkaz je srovnatelný například s pravidelnou migrací ohromných stád pakoňů napříč Africkými pláněmi. Hejna, která táhla v roce 2002 mohou být snadno sledována i na satelitních fotografiích. 

Jakmile se naše loď dostala z dosahu pobřeží, ihned jsem ucítil zvláštní sladkou vůni. To nebyl žádný ropný produkt z nějaké lodní katastrofy, to byl olej ze sardinek, zanechaný zde sardinkovými hejny. "Miluji ranní pach sardinek, je to vůně úspěchu", řekl jsem si pro sebe (s omluvou Robertu Duvallovi). Tmavá, dlouhá a tančící masa sardinek byla dobře viditelná, jak se pomalu pohybovala na sever, za hranou zvedajícího se příbřežního vlnobití. Z místa kde jsme se nacházeli, jsem mohl vidět vesnici Scottburgh na jižním pobřeží provincie KwaZulu-Natal. Na pláži byl čilý ruch způsobený rybáři se sítěmi, korby jejich pick-upů byly plné plastových přepravek čekajících na to, až zuluští rybáři napnou obvodová lana sítí, které zatím volně plavou kolem chycených sardinek.

Obrovská hejna delfínů skákavých rovněž kontrolovala oblast, ale my spíše hledali přítomnost delfínů obecných. Delfíni obecní jsou totiž ti praví predátoři, kteří umí sardinky nahnat do koulí, tzv. biteballs, což jsem si přál pro své filmování. Skočil jsem do vody a dával jsem si pozor abych se nedostal příliš blízko útesu kam by za mnou nemohl doprovodný člun. Najednou se objevilo hejno, rychle se pohybující, které úplně zakrylo pohled na mořské dno. Jak jsem plaval přímo doprostřed hejna, hlasité cákání a šplouchání které vydávalo hejno bylo naprosto nezapomenutelné. Bylo to pouhých 6 metrů ode dna, takže výsledek byl ten, že hejno zvířilo písek a sedimenty dna a voda se silně zakalila. Pozoroval jsem rovněž, že dno se pokrývalo těly mrtvých sardinek s široce rozevřenými tlamičkami a groteskně zkřivenými těly, které se udusily z nedostatku kyslíku, který spotřebovali miliony sardinek kolem. Rejnoci brázdili dno a cpali se k prasknutí na této snadné hostině. Žraloci mědění se objevovali znenadání, někteří se krmili mrtvými sardinkami, někteří útočili na živé hejno a tím vytvářeli známé "díry v koblize" do sardinkového hejna. Najednou jsem se pravděpodobně ocitl úplně uprostřed hejna, neviděl jsem ani dno ani hladinu, pouze samé sardinky a cítil jsem se totálně dezorientovaný. Ale brzy hejno proplulo kolem mě a zmizelo z dohledu. Podíval jsem se nahoru a zjistil, že vlny se lámou těsně nad mojí hlavou. Byl čas jít.

Jakmile jsme byli připraveni na návrat na pláž, dostali jsme se najednou do malé skupina mezi 4 keporkaky. Začali jsme je následovat z velmi malé vzdálenosti. Vždy, když se vynořili k nadechnutí, mohli jsme slyšet truchlivě znějící zvuk, který vydává pára tryskající z nozder. Z předchozí zkušenosti jsem věděl, že nemá cenu skákat do vody a pokusit se keporkaky filmovat, protože jsou příliš rychlí a nebudou na mě čekat. Drželi svůj směr na sever do Mozambiku, kde budou rodit a vychovávat svá mláďata.

Nastal čas přemístit se na jih do Mkambati Nature Reserve nalodit se na loď v ústí řeky Msikaba. Kde jinde na světě můžete hledět na savanu s pasoucími se pakoni a antilopami sousedící přímo s oceánem tak bohatým na život. Dále na jih byl Waterfall Bluff, místo poskytující vhodné místo k přespání. Toto místo je rovněž známé tím, že se zde formují hejna sardinek, které se potom vydávají na sever. Měli jsme zde rovněž další výhodu v podobě ultralehkého letadla pro vyhledávání sardinkových hejn.

Časně ráno následujícího dne jsme se již nacházeli v teplé vodě volného moře, v místech kde Mozambický proud se občas střetává s jižními větry a vytváří obávané vlny obrovských rozměrů. Motory našeho člunu ječely, jak se snažily sledovat tisícihlavé hejno delfínů obecných, kteří surfovali na čtyřmetrových vlnách a nebo vyskakovali vysoko do vzduchu, zatímco terejové se zase vrhali opačným směrem ze vzduchu do moře. 

Naším záměrem bylo dostat se na začátek hejna a nafilmovat jak proplouvá kolem nás. Vyčíhali jsme správný moment a řidič člunu vypnul motory. Skočil jsem do vody. Sestoupil jsem pár metrů pod hladinu a čekal, osamělý, obklopený pouze modrou vodou. Najednou, bez upozornění, jsem uslyšel delfíní cvakání a pištění a najednou zvířata z čela hejna již plula kolem mě. Za pár sekund jsem již byl uprostřed delfíního hejna, bylo to fantastické. Když jsem se podíval pod sebe, spatřil jsem také několik žraloků měděných. Sestoupil jsem do 15 metrů a za pár sekund jsem již byl obklopen asi šesti žraloky měděnými, kteří začali kroužit velmi blízko kolem mě. Za chvíli začali plavat již přímo proti mně velmi rychle, aby se na mě podívali opravdu zblízka, uhýbali na poslední chvíli, začínal jsem z toho být nervózní. Otáčel jsem se dokola, abych měl všechny žraloky pod vizuální kontrolou.

Generelně se uvádí, že žralok měděný nepatří k těm druhům, kteří by byli pro potápěče extrémně nebezpeční, ale jako mnoho teorií o žralocích, tak i tato má několik příhod, které tento fakt nepotvrzují. Během mého pobytu v Mkambati byl potápěč ošklivě pokousán do paže měděným žralokem. Na druhou stranu šnorchloval přímo uprostřed biteballu za velmi nízké viditelnosti. Jsem přesvědčen, že ze strany žraloka se nejednalo o přímý útok na potápěče, ale že šlo o omyl. Takže ačkoliv do mě občas žralok měděný i narazil, nikdy jsem se necítil tímto žralokem přímo ohrožen. Ale vždy je dobré mít na paměti, že jsme v blízkosti divokých zvířat, v jejich prostředí s jejich pravidly a s pouze skromnými znalostmi o jejich chování, obzvláště co se týče tzv. žravé zuřivosti.

Ačkoliv jsem si užíval privilegia potápět se s těmito velkolepými tvory, byl to nepolapitelný sardinkový biteball, co jsem hledal. Měli jsme již za sebou několik frustrujících dní, kdy jsme nepotkali ani jeden. Během toho času, profesionální fotograf Doug Perrin z Havaje, který byl se mnou na lodi, si krátil chvíli focením delfínů skákavých. Zdržovali jsme se stále poblíž jejich hejna a čekali na jejich skákací akrobatické kreace, které jsme chtěli fotit v ohni vycházejícího slunce. Tak se začal náš nejlepší den. Najednou zapráskání vysílačky v nás probudilo život. Pilot z letadla hlásil obrovskou koncentraci sardinek jižně od Waterfall Bluff. Spěchali jsme na jih po hřebenech obrovských vln plnou rychlostí. Věděli jsme, jak rychle může hejno zase zmizet. 

Kroužící a útočící terejové nám ukazovali cestu k akci. Delfíni obecní byli úplně všude. Najednou delfíni začali freneticky třást ocasy a vypouštět bubliny. A najednou se sardinky začali formovat do biteballu. Hned jak jsem skočil do vody, uviděl jsem biteball. Byl udržován delfíny z hladiny, kteří používali kombinaci zvukových signálů a bublin. Žraloci mědění útočili zespoda, kormoráni a terejové prováděli bombardování shora. Všichni naplno využívali práci, kterou odvedli delfíni. Bylo tam tolik akce najednou, že jsem vůbec nevěděl, na co zaměřit svoji kameru. 

Pouhé popsání biteballu je obtížné. Sardinky byly namačkány do koule o průměru cca 6 metrů. Slyšel jsem zvuky a viděl oponu z bublin delfínů i jejich koordinované útoky. Najednou se skupina dvaceti delfínů vrhla zespodu přímo do biteballu. Biteball explodoval a hned se zase zformoval jak delfíni propluli. Žraloci mědění plavali kolem, mnohem pomaleji než delfíni, kroužili dole, občas zaplavali do biteballu jakoby nenuceně. Vypadali, že si dávají pozor, ať už na mě nebo na delfíny. Pohled na sardinkové hejno se siluetou žraloka proti slunci je nezapomenutelný. Skrz mlhu vzrušení jsem najednou zaslechl známý zvuk - kašlání a vrčení lachtanů, které mi hned připomnělo mnoho zábavných ponorů s nimi v oblasti blízko Kapského Města. Viseli kolem na hladině přímo nad biteballem, občas se do něj vrhli pro rybu a zapózovali pro kameru jako podmořští klauni. Najednou se v mém zorném poli objevil plejtvák Brydeův s široce roztaženou tlamou, do které nabral vše co mu stálo v cestě. Hejno se za ním okamžitě zavřelo, jakoby najednou žádný plejtvák neexistoval. Pár dní před tím, než jsem na toto místo dorazil já, pozorovala skupina potápěčů jak hejno kosatek zabilo delfína. Toto je vskutku místo setkání mnoha různých predátorů. 

Dříve než jsem očekával jsem vydýchal obě velké lahve a natočil dvě kazety. A napadl mě další krok. Na místě byla vysoká koncentrace potápivých ptáků a já se rozhodl je nafilmovat pod vodou. Když jsem opouštěl hladinu uvědomil jsem si, že jsem byl nad středem nejintenzivnějšího biteballu jaký jsem si mohl představit. Možná protože delfíni už byli příliš nakrmeni a tak nerušili a žraloci se naopak stávali šílení. Terejové bombardující hejno shora produkovali hluk podobný podvodním explozím a hejno jako zvíře smyslů zbavené vyráželo do všech směrů v pokusech uniknout útokům. Protože terejové jsou velmi lehcí, tak musí narazit na hladinu velkou rychlostí, křídla široce roztažená pro maximální kontrolu letu a až v poslední vteřině přitáhnou křídla k tělu aby se nezranili a zlepšili hydrodynamiku těla. Jak se vrhají pod mořskou hladinu, zanechávají za sebou zářící bílou stopu okysličené vody. Jak jsou jednou pod vodou, pohybují se horizontálně, aby chytili kořist, než je vztlak zase vynese na hladinu, kde ulovené ryby polykají celé. 

Téměř mi došel vzduch i kazeta v kameře a neměl jsem již jinou volbu než se vrátit do lodě. Biteball je téměř pryč, řekl Doug. Tak náhle jak akce začala, tak i skončila. Opona se zatáhla za dalším báječným dnem Natalského sardinkového runu.

Odkaz na krátká videa Charlese Maxwella ze Sardinkového runu 2002:
http://www.underwatervideo.co.za/image-library/sardine_movies.asp






 
1732245350
   

 
2002-2013 webmaster@napismi.cz
nahoru
TOPlist