Tethys - potápění v pohodě - RAGGIES - smějící se žraloci

• Úvodem

Žraloci patří do třídy Chondrichtyes, čili mezi tzv. chrupavčité ryby. Společnost jim v této třídě dělají rovněž rejnoci a méně známe chiméry. Počet známých dosud žijících druhů se již v současnosti blíží k číslu 500 a není beznadějné, že toho čísla bude nakonec dosaženo, protože i dnes se tu a tam objeví nový druh. Na druhou stranu mnoha známým a dříve hojným druhům hrozí reálné vyhubení. Vědci věří, že před zhruba 400 miliony lety (200 milionů let před příchodem dinosaurů!), se předci dnešních ryb rozdělili do větví, z nichž dvě přežily dodnes, ryby chrupavčité, které si ponechali svoji chrupavčitou kostru a ryby kostnaté, kterým se kostra postupně vyvinula do dnešní podoby. Díky nálezům fosílií víme, že žraloci, kteří se velmi podobají těm dnešním, žili na Zemi již před 150 miliony lety. 



• Potápění se žraloky

Žraloci jsou běžným konzumentům televizních pořadů a článků v bulvárních časopisech známí většinou jako extrémně nebezpeční tvorové nebo rovnou lidožrouti. Tento názor měli i první potápěči, takže pokud se někde v ranných dobách potápění žraloci objevili, přišla buď na řadu klec a nebo se šlo raději z vody. Zlom nastal v 80. letech minulého století, kdy výzkumy Rona a Valerie Taylorových nebo doktorky Eugenie Clarkové přinesly zásadní poznatky o etologii žraloků. Dnes víme, že lidé rozhodně nepatří na žraločí jídelníček a občasné útoky jsou buď omylem žraloka, či pouze tzv. testovacím pokusem. Stačí si uvědomit, kolik se každodenně koupe lidí v mořích kde se žraloci vyskytují a kolik je ročně průměrně napadení. Např. v roce 2004 bylo takových útoků celkem 61 a 7 z nich skončilo smrtí oběti. Je rovněž nepochybné, že častěji jsou napadání plavci či surfaři, kteří se pohybují na hladině v mělkých zakalených vodách, naopak nevyprovokované útoky na potápěče jsou nesmírně vzácné.

Tyto nové poznatky odstartovaly obrovský zájem o potápění se žraloky a způsobily nevídaný rozvoj žraločího potápění na celém světě. Dospělo to tak daleko, že potápění se žraloky tvoří podstatnou část ekonomiky zemí jako jsou např. Bahamy či Maledivy. Tento boom pomáhá jednoznačně žraloky chránit alespoň v některých částech světa, ale přináší i negativa. Tím nejspornějším trendem je krmení žraloků, kterým se dosahuje vysoká koncentrace žraloků na malém prostoru, aby byl klient potápěč spokojen a přináší pochybný a nepřirozený zážitek ze žraloka trhajícího nabízenou návnadu. Taková žraločí "rodea" mají jen málo společného s přírodou a blíží se hodnotou zoo či cirkusu. 

Přes to všechno nelze žraloky považovat za neškodné kapříky a při potápění s nimi je dobré dodržovat několik pravidel. V mořích, kde se vyskytují nebezpečné druhy, nedoporučuji noční ponory, žraloci jsou v noci aktivnější a protože se nemohou řídit zrakem, vše co se hýbe prozkoumávají z mnohem větší blízkosti. Žraloky neobtěžujte a nesahejte na ně, mohou podniknout útok jako obrannou reakci. Lovci na harpunu s krvácející rybou na opasku jsou rovněž ohroženi. Ne všechny druhy jsou stejně nebezpečné. Komerčně si lze dnes zapotápět bez klece se všemi druhy kromě žraloka bílého, nicméně z těch ostatních je opatrnost na místě u žraloka mako, bělavého, dlouhoploutvého, tygřího, hedvábného či kladivouna velkého. Ale mějte na paměti, že i žraloci dlouzí 1,5m vám mohou způsobit smrtelné zranění jediným kousnutím.

Ke žralokům, kteří jsou velmi velcí, vypadají nebezpečně, ale se kterými se lze potápět téměř bez obav, patří určitě žralok písečný, kterému jihoafričané říkají ragged-tooth shark, zkráceně raggie.



• Raggies

10.6.2005 se parta českých potápěčů vypravila na východní pobřeží Jihoafrické republiky fotit a natáčet jev, kterému se zde říká sardinkový run. Pro dny, kdy nás sardinky nechají na holičkách byla v zásobě další atraktivní varianta a tou je slavná žraločí potápěčská lokalita Protea Banks a systém severních prohlubní a jeskyní se svými impozantními obyvateli, žraloky písečnými.

Žralok písečný Carcharias taurus, má mnoho anglických názvů. V Jižní Africe mu říkají Ragged-tooth shark, v Austrálii Sand tiger shark a v USA Grey nurse shark. Dorůstá délky až 430cm (to už je pořádný macek!), obývá převážně pobřežní vody od 15 do 40 metrů a díky tomu patří dnes mezi nejvíce ohrožené žraloky. Zdravé populace se dnes vyskytují jen kolem Austrálie, podél pobřeží jihoafrické provincie KwaZulu Natal a při východním pobřeží USA. Vyskytuje se i ve Středozemním moři, ale zde obývá větší hloubky od 50m níže. Pravidelněji se s ním setkávají potápěči pouze u izraelského přístavu Haifa. Živí se rybami i bezobratlými živočichy dna. Zajímavostí je, že se občas vydává k hladině polykat vzduch, který jeho tělu pomáhá k neutrálnímu vyvážení ve vodě. Typickým znakem jsou dlouhé tenké zuby, které mu trčí z tlamy a dodávají hrozivý vzhled.

Mapa výskytu (červená barva)




Je 6:15 ráno, když mě budí budík do prvního potápěčského dne. Od Rolanda mám v mobilu esemesku, že dnes není hlášena žádná aktivita sardinek a tak je to jasné, jedeme na Protea Banks. Bydlíme úplně u moře a z balkónu máme krásný výhled. Touto dobou tudy táhnou keporkaci na sever a když se pořádně podívám, tak jich skutečně pár vidím, přímo z našeho apartmánu! Vzrušení stoupá, za chvilku vyrážíme. Roland, majitel místní báze, přijíždí před sedmou a bez dlouhých caviků se domlouváme, že to dnes zkusíme na severním konci s raggies. Tlačíme velký gumový člun na vodu a skipper už kříčí: "Ladies first!". Za chvíli smí do lodě i muži a člun bleskově akceleruje a vyráží proti třímetrové příbojové vlně. Během minuty je pár potápěčům jasné, že příště bez kinedrilu ani ránu. Horská dráha trvá cca 10 minut, než GPS prozradí, že jsme na místě, 8km kilometrů od pobřeží na volném moři, kde nic nepřipomíná, že by tu někde v dosahu mělo být dno. Ale je, Protea Banks je zkamenělá písečná duna, která se zvedá nad úroveň okolního dna o několik desítek metrů a tím jednak umožňuje potápění a jednak je to místo atraktivní pro mořské živočichy.

Mask on, reg in, 3, 2, 1, JUMP! Všichni najednou provádíme zádový kotoul s vypuštěnými žakety, protože na nějaké signálky na hladině není čas. Během 10 vteřin by nás silný proud odnesl o desítky metrů dál a jeskyni s raggies bychom již nenašli. Ze stejného důvodu se nemůžeme jen tak pozvolna snášet na dno, Roland to mydlí ze všech sil a my, pokud ho nechceme ztratit, zabíráme také. Viditelnost není tak špatná, jak zněla předpověď, odhaduji ji tak na 15m. Ale proud stojí za to. Pozoruji potápěče, kteří se zanořili pomaleji a tudíž se dostali na dno po proudu od Rolanda, jak s břichy přilepenými na dno se pomale sunou k nám za pomoci ručkování. Konečně jsme celá skupina pohromadě a vydáváme se na hranu průrvy, která je jen pár metrů od nás (vivat Roland i skipper!) a kde by měli být raggies.

Jsou tam! Průrva je plná raggies všech velikostí!!! Někteří jsou schovaní v jeskyních a někteří krouží po obvodu průrvy. Pozoruji dvě samice, které mají určitě 3 metry a 300 kg. Podle žraločího průvodce vydavatelství Collins, může žralok písečný dosáhnout délky až 430cm, patří tedy jednoznačně mezi největší žraloky světa. Již před ponorem vydal Roland přísný zákaz vstupu do průrvy, ne kvůli bezpečnosti potápěčů, ale abychom žraloky nerušili přímo doma v jejich obýváku. Přiliš těsná přítomnost potápěčů je znervózňuje a pokud bychom se k nim nacpali do průrvy všichni, způsobili bychom to, že by pravděpodobně vypluli ven a vzdálili se. Tím bychom přišli o tento jedinečný zážitek, nemluvě o tom, že vzácná obraná napadení nezodpovědných potápěčů již byla také zaznamenána. 



Náhle, na pokyn Rolanda, vplouvají do průrvy Saša s kamerou a Gustav s fotoaparátem, aby pořídili opravdu detailní záběry raggies. My ostatní zůstáváme na hraně a sledujeme co se bude dít. Žraloci evidentně znervózněli. Saša s Gustavem se nehýbají a snaží se dát žralokům najevo, že se není čeho bát. Ti se opravdu po chvíli uklidňují, vyplouvají z jeskyně a již opět krouží, k velké radosti S+G. Raggies jsou na rozdíl od většiny žraloků opravdu vděčné modely, plavou velmi rozvážně a k oběma objektivům se přibližují téměř na dotek. Leč některým jedincům přítomnost dvou potápěčů v průrvě nevyhovuje, zvedají se ode dna a vyplouvají ven. I my na hraně máme tak alespoň možnost velmi blízkého setkání s vyplouvajícími žraloky. Jeden středně velký samec sice vyplul, ale pak se obrátil a zaparkoval se na hraně vedle mě! Úžasné, to mám strašně rád, vznáší se vedle jako by byl mým potápěčským buddym. Je tak blízko, že při pohybu ocasem se sám dotýká mých ploutví. Jako vždy v takových případech se snažím zafixovat si do paměti detaily z tvora, kterého většinou vnímám jako celek. Pozoruji, že má malé, pichlavé, žluté oči, vidím záhyby kůže u prsních ploutví, téměř cítím proudit vodu přes jeho žábra. Ale na raggies je nejúžasnější tlama, která jim dodává zlý a potměšilý výraz, na rozdíl od skutečné povahy! Tlama je téměř vždy pootevřená a desítky dlouhých tenkých zubů z ní trčí jak ježčí bodliny. 

Ponor pomalu končí, díky hloubce se nemůžeme zdržet u jeskyně déle než 17 minut a tak zahajujeme pomalý výstup. Na Protea není výstup jen nudná fáze ukončení ponoru, ale jeho plnohodnotná součást. Právě při výstupu se nejčastěji objevují žraloci bělaví, které k potápěčům přiláká jejich zvědavost. A skutečně se jeden na chvíli objevuje, kontroluje situaci a bohužel zase velmi rychle odplouvá.

V průběhu sardinkového runu, jsme si na severní pinnacle Protea odskočili ještě párkrát, ale podmínky nebyly ideální. Silné proudy, špatná viditelnost i většina raggies bůhvíproč změnila stanoviště. Potkávali jsme v jeskyních pouze jednoho až dva vytrvalce. Až nadešel náš poslední den potápění. 



A tak to má poslední den být! Obloha bez mráčku, hladina klidná jak třeboňský rybník a to vše slibovalo příjmné rozloučení. Odrážíme od břehu a postupně si všichni půjčujeme od Rolanda volant kormidla a zkoušíme si co to je, mít za zády dvě stovky Yamahy na zrcadlově klidné hladině. Najednou se odkudsi objevuje šampaňské a já začínám mít pochybnosti, jestli se dnes vůbec namočíme. Najednou zpozorujeme v dálce dva hřbety keporkaků, nikam neplavou, jen se kolébají na hladině a pravděpodobně spí. Najednou jsou z nás opět stoprocentní potápěči. Čtrnáct dní jsme tu keporkaky nadháněli, ale pozorovat je pod hladinou se nám ani jednou nepodařilo. Tohle je ovšem jiná situace a já větřím šanci. Prosím Roland ať zastaví co nejdál od velryb, nasazujeme si ABC, a potichu, ale rychle, plaveme k velrybám. Stále je pod vodou nevidím a tak občas zvednu hlavu a kontroluji směr. Jsou stále tam a stále úplně klidné. Najednou je to tu!!! Jakoby se setmělo, z modré vody se stává černá, ještě blíž a z černé vody se stávají 2 velryby. Je to neuvěřitelné, poprvé v životě vidím velrybu pod vodou. Chce se mi křičet nadšením, ale zároveň si uvědomuji, že tato chvíle nebude trvat dlouho a tak zase pozoruji každý detail, fixuji do paměti, užívám si. Brzy připlouvají ostatní parťáci a já si dopřeji ten luxus a chvíli se bavím tím, jak jim oči lezou z masky. Jsem strašně blízko, v jednu chvíli se dokonce obávám, že mě slabý proud hodí na velrybu a tak opatrně nepotápěčsky máchám rukama a udržuji alespoň metrový distanc. A je to tu. Velryby se jako na povel nadechují, ocasy letí nad hladinu a v mžiku se kolmo zanořují do černé hlubiny. Divadlo skončilo. Přijíždí Roland ze člunem a vyzývá omámené lidičky k návratu do člunu. Ještě jedem na ponor!

Jsme na Protea, přichází rozloučení s raggies. "Negativ entry" a už to mastíme dolů do jeskyněk. Voda je neuvěřitelně čistá a skoro žádný proud. Po dvou kopnutích již vidím dno a také mizejícího žraloka bělavého. Viditelnost musí být 30 metrů. Perfektně trefujeme jeskyňky a i tady čeká překvapení. Raggies je tu opět spousta, ale využívají toho, že nejsou proudy a svévolně se potulují všude kolem a nejsou v jeskyňkách. Gustav propadá fotícímu šílenství, opouští nás a mizí s třemi raggies, kteří jsou téměř dvakrát větší než on někde za útesem. Já se Sašou si otvíráme šampaňské, kterému se ovšem z lahve v pětatřiceti metrech moc nechce. Po chvíli předávám láhev Gregovi a vyrážím taky na průzkum. Dosud jsme se tu jen urputně drželi hrany průrvy, aby nás proud neodnesl, ale dnes si to tu mohu v pohodě prohlédnout. Najednou mě napadne zvednout hlavu, a…, kladivouni. Vyndávám automatiku a křičím na ostatní. Ukazuji nahoru. Pár metrů nad hlavami nám proplouvá cca 10 kladivounů bronzových - parádní rozloučení.