napsala: Alena T.Nápad prodloužit si výlet do Mozambiku o potápění s tygřím žralokem mi vnuknul Tomáš. Nabídl to i ostatním účastníkům, ale nastoupit jako žrádlo pro tygry projevil zájem jenom Petr. Chuť zažít to, vidět to, prožít si žraločí adrenalin byla veliká a tak jsme nakonec jeli jen ve třech.
Celá akce probíhá kousek na jih od jihoafrického Durbanu, v oblasti Aliwal Shoal, ve vesničce Umkomaas. Tam žije Walter, který už třetí rok provozuje potápění mezi tygří žraloky. Vyjede se asi 20 minut do moře, tam se zakotví a do vody se hodí barel s mrtvýma rybama. A čeká se. Sem tam přijede černocípák, zakrouží a odjede. Čeká se na víc žraloků. Když se objevil první tygří, Walter skočil na šnorchla k barelu a potopil se k němu, aby zjistil, jak to vypadá. Pak se vynořil a říká "je malej a plachej, čekáme". A když jich bylo víc, tak se na bójku zavěsil starý buben od pračky plný mrtvých ryb, na konec se zavěsila větší krvavá ryba a do vody jsme naskákali my. Buben byl stále na bójce a plul v proudu, my driftovali s ním. Proud byl docela slabý, jenom jsme zkrátka tvořili pachový ocas a do toho přijížděli žraloci. Vše se odehrávalo zhruba ve 12 metrech a člun plul nahoře stále s námi. Asi tak po půl hodce bylo kolem nás 20 – 30 kroužících černocípáků (možná i víc, nešlo to spočítat) a přijížděli tygří. Třeba i dva, tři najednou. Nahoře u bójky byl stále ten šílenec Walter na šnorchla a vyhazoval z bubnu ryby, černocípí po nich chmatali. Tygří se zase soustředili na visící rybu, kterou se snažili utrhnout. A v tom všem jsme se vznášeli my a kolem nás rejdil místní kameraman a "strkal kameru žralokům do tlamy".
Ještě na člunu nás Walter poučil, jak se chovat pod vodou. Pohybovat se co nejméně a pomalu, vyvarovat se nervózních, rychlých pohybů, neležet, ale stát svisle a když by se nám nelíbilo, jak k nám žralok přijíždí, tak máme vypustit hodně bublin, případně na něj pod vodou zařvat. Něco jako "huš, potvoro, huš!!!" Když jsem sklouzla potichu poprvé z člunu, v rozpacích, co mě čeká a chtěla se rychle dostat ke kameramanovi, který byl opodál, tak jsem najednou ztuhla, protože ke mně přijížděl tygří tak 3,5 metru dlouhý. "A je to tady" blesklo mi hlavou. Rychle jsem si "stoupla" a zkameněla. Věděla jsem, že bych měla zařvat, ale nemohla jsem ze sebe vypravit ani bublinu, jen jsem koukala tý potvoře do přibližujícího se oka. Najednou uhnul a majestátně mi ukázal úžasné boční tygrování. Teprve potom jsem vydechla. Kameraman se na mě smál a ukazoval mi, jestli jsem O.K. Byla jsem spíš K.O., ale odvážně jsem se vydala k ostatním do hejna černocípáků.
Za chvíli jsme poznali, že žraloky nejvíc zajímají ty ryby co padají seshora a tygří hlavně ta visící ryba a my jsme jen obvyklá kulisa čumilů kolem. Navíc opravdu fungovaly ty bubliny a eventuelně zařvání. Žralok nakonec změnil směr. Walter nám taky říkal, že máme se žralokama stále udržovat oční kontakt. Ale jak, když jich kolem bylo 20? Co já věděla, co se mi děje za zádama? Ale jak si člověk na to prostředí zvykne, tak brzo přestane ty černocípí až tak vnímat. Byly to spíš jen takové kolemrejdící útesové rybky a zájem jsme soustředili na majestátný tygří. Ti se pohybovali pomalu a cíleně na tu visící mrtvou rybu. Někdy, když trhali provazem, tak se Walter nahoře od bójky zase na šnorchla ponořil a cukal provazem v tygří tlamě, občas ho i pohladil po ploutvi. Hrál si s tygřím žralokem!!! Kámoši. Bohužel, moje svítící žluté ploutve nebyly pro tuto akci nejvhodnější, žraloky to docela vzrušovalo. Jeden tygří stále nenápadně najížděl na moje nohy, až jsem jednou musela udělat docela hezkou roznožku a žralok mi projel mezi nohama.
Celkem jsme s nima pod vodou byli 90 minut. Dva ponory. Pokaždý stejný divadlo. Než jsme šli poprvé, měla jsem trochu strach, nebo spíš nejistotu, protože jsem nevěděla do čeho jdu, ale ve vodě mě to přešlo. Když jsme šli podruhé, zase jsem trochu pociťovala obavy, ale spíš proto, že už jsem zase naopak věděla do čeho jdu. Ale už na člunu a pak pod vodou to odešlo a strach jsem neměla. Nevím, jestli to tak je dobře, ale asi to tak být musí. Kdyby člověk měl strach, tak ho to paralyzuje a to zvíře to asi vycítí. Prostě ten žralok pod vodou relaxuje, je v pohodě a ty musíš taky.
Když jsme byli v Praze na letišti, tak jsem se zadívala, jak přistává letadlo. Zepředu, za ním modrá obloha a já najednou viděla černocípáka. Jak se pomalu přibližuje, ploutve roztažený, majestátný, ocelový a jede přímo na mě. Žraloci teď budou asi dlouho se mnou. Kam se podívám. A taky vím, že se mi bude brzo stýskat. A budu zase toužit je vidět jak plují na mě, kolem mě, nade mnou, pode mnou..... Je to magický.
Tomáš v Umkomaas zůstal s novou partou žíznivců po žraločím adrenalinu. A psal, že další ponory k tygřím už nebyly tak mírumilovné, jako ty naše první. Věřím, že připojí pár vět, jak to tedy bylo dál.
Kóta připojuje:
Alča to napsala hezky, já už se myšlenkově vypráskal do podzimního čísla Oceánu, ale asi takhle:
Když odjela Alena s Petrem, užíval jsem si 4 dny zaslouženého odpočinku v očekávání nové české party. Občas jsem si vyrazil s Rolandem na Protea Banks a pokoušel se fotit kytaráky na písčině zvané Arena. Prožíval jsem euforické pocity z toho, že jsem se vždy oddělil od skupiny s divemasterem a sám klesal do 40m za těmito plachými rybami. Měl jsem štěstí a zároveň se potvrdil můj předpoklad, že když budu dole sám, nebudou kytaráci tak plašší a samotného mě nechají přiblížit na dosah blesků. Po pár pokusech jsem měl již nakoupené pěkné deko a chtě nechtě se musel vydat na pomalý sólo výstup k hladině. Po předešlých zkušenostech s tygřími žraloky mi Protea Banks připadala opojně bezpečná a věřte mi, že se mi až draly slzy do masky z pocitů – sám v nekonečné modré Protea, sám s barracudami a zvědavými žraloky bělavými. Nikdy neskrývám strach, když ho mám, ale nevím jak se to stalo, ač sám s obávanými zambezies, pocity jsem měl 100% pozitivní.
A pak už dorazili Saša a spol., dychtiví po tygrech i poezii Protea. Na prvních dvou ponorech s tygry, jsem se úplně zbavil strachu a propadl, jak jsem rychle zjistil, falešnému pocitu bezpečí. Tygři se jen tak pomalu loudali kolem nás, občas hodili černým okem, ale věnovali se plně návnadě a já to začal považovat za neměnný standard. Ale přišel můj ponor v Umkomaas č.3.
Ostatní jsou zde nováčky a tak je trochu škádlím, trochu straším a trochu se naparuju. Černoušek už zavnadil a jeden pořádnej tygr už krouží kolem člunu. Vypadá to šíleně, skočit do vody, ale já jsem namlsán pohodou předchozích zkušeností a do vody se těším. Však už mě ostatní vyzývají: „Hele, ty jsi tu guide, tak jdeš první, ne?“ No jasně, a letím na tygra. V mžiku je u mě jako vždy parta blacktipů (Carcharhinus limbatus), kterými se pomale prokousávám k tygrům kolem koše s návnadou. Viditelnost je skvělá a tygrů!!! snad osm. Ostatní už také připlouvají a začínají vstřebávat to divadlo, aby se mohli začít věnovat foťákům a kamerám ve svých dlaních.
A jeden tygr už si to míří přímo na mě, paráda, to bude shot, no a teď už zahni pryč, uff, už bublám a křičím, nic, ruce s foťákem mi vystřelují a tygr dostává úder domeportem do hlavy. No teda, to jsem naprosto nečekal, srdce mi buší a sleduji tygra, který udělal pouze malé kolo a jde po mě znovu. Prásk, opět to samé v bleděmodrém. Veškeré pozitivní pocity jsou pryč, to co hlavně cítím, je strach a chce se mi do člunu. Ale to nejde. Zapomínám fotit a pouze sleduji tygry. Toho co mě šel, jsem si dobře zapamatoval podle modré rybářské třpytky, která mu visí z tlamy. Ted den po mě vyjede ještě třikrát a mám pocit, že do úderů musím dávat víc a víc síly a že tygr se vzdaluje stále neochotněji a začíná být pořádně nasranej. Jeho špatná nálada je zřejmě nakažlivá, protože nikoliv „Modrá třpytka“, ale tygr kterému podle velikosti říkáme „Bus“ testuje zuby kameru Jardy Brabce. Zuby skřípou po casu, Jarda se snaží vykroutit kameru z tlamy tygra a přitom stále točí! To už nevydržel ani majitel báze šílený Walter a začal dupat tygrovi do hlavy. Nálada nás i tygrů už opravdu není dobrá a když už mi začali do ploutví narážet i blacktipové, je čas jít z vody.
Další ponory jsme mnohem opatrnější, pod vodou tvoříme kompaktní skupinu ze které se nikdo zbytečně nevzdaluje. K dalším kontaktům už nedochází, postupně se uklidňuji a můžu zase začít fotit. Je to tím že jsme při sobě? Nebo tím, že už se neukázala „Modrá třpytka“...
Alena s "tygrem"
Blacktip s Regem
.:
.:
Kytarovec Jemenský
.:
Za velkými žraloky do Kwa-Zulu Natal (JAR)
