Tethys - potápění v pohodě - Palau – stvořené k potápění

Fotky naleznete v rozsáhlé fotogalerii Palau.

.: Tomáš Kotouč

Jsem přesvědčen, že potápěči si i v pokročilejším věku uchovávají dětskou hravost, touhu po dobrodružství a sní si své potápěčské sny. Nevím zda právě potápění přitahuje takový typ lidí a nebo naopak potápění pomáhá lidem udržet si šíři pohledu na svět a zabraňuje propadnutí civilizačním stereotypům, každopádně, už nebudu zdržovat, Palau – potápěčská perla východního Pacifiku, bylo dlouho mým velkým snem a tak si umíte představit mé vzrušení, když se mi letos v únoru poštěstilo stát se součástí party podobných nadšenců, která zamířila právě na Palau.

Proč právě Palau? Je to vlastně jednoduché, Palau rozhodně nepatří mezi „neobjevené“ potápěčské ráje a v éře internetu a kvalitních potápěčských časopisů je snadné získávat potřebné informace a cestovat do neznáma téměř najisto. Palau je top destinace s kvalitní infrastrukturou, pečlivě chráněným ekosystémem proti rybářskému průmyslu, bohatým podmořským životem i světoznámým památníkem na II. světovou válku díky japonskému vojenskému „šrotu“ v jeho mělkých lagunách. Zároveň jeho obydlené ostrůvky nejsou přelidněné a jediné město Koror, je stále spíše vesnicí s jednou hlavní ulicí, dvěma bankami a několika restauracemi, kde se dá dobře najíst. I většina potápěčských lokalit není doposud přeplněna potápěči, snad s vyjímkou těch nejznámějších – Blue Corner a German Channel.

Takto vyzbrojeni endorfiny, koho by obtěžovalo, že cesta Praha – Koror, trvá i s přestupy bezmála 24 hodin. Horší to bude zpět!

A jsme tu!

Palau nás vítá vlhkým vedrem, zataženou oblohou, která hrozí deštěm a zástupcem nejstarší potápěčské báze na Palau „Fish n´ Fins“, která zde provozuje svoji živnost již od r. 1972. Na oblohu se díváme trochu nedůvěřivě, je přece suché období nebo snad ne? Nakonec sice párkrát během deseti dní sprchne a někdy i velmi vydatně, ale většinou svítí slunce a tak se stihneme všichni přece jen úspěšně spálit. Jedeme do hotelu a pak hned na bázi, kde vybalujeme vercajk a připravujeme se na druhý den ráno na první ponor. Příprava musí být komplexní, k čemuž nám dopomáhej místní bar a Captain Morgan!

TURTLE COVE

K čemu to sakra je, ty revize a kontroly vercajku, když pak hodím záda do vody na Palau a octopus syčí jak papiňák. Mlátím s ním jak s pomlázkou, čímž po chvíli proměním záložní automatiku z papiňáku alespoň na akvarijní vzduchovací motorek. Pr... na to, jdu dolů, buddy už stejně někam zmizel, přece se nebude zabývat mnou, když má první ponor na Palau. Nicméně v lahvi už jenom 150 a s tím bublákem si ani ten zbytek asi moc dlouho neužiju. Doháním buddyho a začínám se zabývat okolím, ještě že jsem si na první ponor nevzal foťák, což mě bude samozřejmě za chvíli mrzet. První želva, leč promiň, za tebou jsou holka tři žraloci spanilí a hlavně kvůli nim jsem tady. Tedy, na první ponor, dost dobré. Viditelnost u hladiny vypadala hůř, ale teď ji odhaduji na 30 metrů. Žraloci spanilí a lagunoví tu nejsou v hejnech, ale téměř stále nějakého vidíte. Pacifická populace žraloků spanilých (starší název je šedý útesový) má pověst nerváků, chránících svá teritoria, ale zatím se chovají klidně i když ne plaše. Můj buddy je o něco hlouběji než já, protože se snažím šetřit vzduch, který neustále uniká z octopusu a jak tak občas kontroluji náš odstup, najednou zpozorním, co to je? U Miloše se objevil mnohem větší žralok, než ostatní šediváci kolem. Co to je? Ale už to vidím, bílé odtokové hrany hřbetní a prsních ploutví a je to jasné, Stříbrocípák! Sakra, to je pech, takový vzácný a nádherný žralok a foťák je v lodi. No co, kdybych ten foťák měl, zas by tu nebyl stříbrocípák, to je přece jasné. Stříbrocípáka jsme už do konce pobytu nespatřili.

NEW DROP OFF

Foťák v ruce a na lodi zůstává octopus, ..., á jasně, problém nebyl v octopusu, ale v prvním stupni, takže teď pro změnu odbublává hlavní automatika, no, ale jde to, akorát po ponoru pod mírným leč permanentním free-flow budu jak po hrnci fazolí. Pod vodou nádhera, čekal jsem silnější proudy, ale stejně si pěkně driftuji a tak to mám rád. Plavat, jen když potřebuju zastavit. Kolem obdoba z prvního ponoru, žraloci lagunoví se střídají se spanilými a já fotím, fotím, fotím. Dostávám se na ostrý roh vnějšího útesu a sleduji erupci života, hejna kranasů a barracud, napoleoni, kanicové a obvykle plachá siba skvrnitá si to krouží mezi námi snad deset minut. Je to nádhera nádherná. Ke konci ponoru se začínám věnovat malým tvorečkům na reefu a objevuji spoustu leaf-fish, čili druh malé ropušnice, které se říká listová ryba, protože zkrátka vypadá jak suchý list zmítaný příbojem – kamufláž.

Zde mi dovolte zmínit i naše divemastery Dannyho a Alaina, kteří významně přispěli k celkovému nadšení z potápění, byli velmi ochotní, nadšení, prostě perfektní. Danny, Holanďan, vždy neúnavně před ponorem testoval směry proudů, snažil se odhadovat, kde budou žraloci právě teď a většinou mu to vycházelo. Našli jsme společné velké téma – žraloky, které Danny miluje tak jako já. Alain je Filipínec, mladý mrňous a srandista, pod vodou nezaměnitelný, protože se potápěl v puntíkatých trenýrkách.

Čas mezi ponory jsme trávili na různých neobydlených ostrůvcích, vleže na bílém písku jsme baštili grilovaného tuňáka a i sem si za námi občas došel pro zbytky žralok černoploutvý, obyvatel mělkých útesových plošin.

GERMAN CHANNEL

Na této lokalitě se nedá očekávat, že zde budete sami, protože German Channel je království manty velké a i když byste ji tu náhodou nespatřili, tak Vám to vynahradí žraloci spanilí i lagunoví. Ale my tu manty viděli vždy. Je to samozřejmě díky tomu, že jsou zde takzvané „čistící stanice“ kde malé ryby zbavují ty velké parazitů a staré kůže. I mě tu pyskoun čistič krásné ozobal pravou ruku, když jsem ji postavil do 45° polohy – tak se staví žraloci, když chtějí pyskouní péči a pyskoun zareagoval i na mě. Úžasné!

Místní divemasteři mají perfektně propracovaný systém, jak i poměrně hodně potápěčů pod hladinou může nerušeně a velmi zblízka pozorovat manty. Pokud zjistí, že u jedné čistící stanice je již parta z jiné lodi, vezmou Vás na další, na German Channel jsou celkem 3. Pak vás posadí do písku i když kolem žádná manta není, poručí čekat. A ono to funguje! Téměř vždy se nakonec manty objeví a díky tomu, že se potápěči nepohybují a jsou zaražení do dna, jsou i manty velmi klidné, dokonce snad zvědavé a není neobvyklé důkladné prozkoumání potápěče mantou ze vzdálenosti několika centimetrů. Nedá mi to, abych neporovnával s Mozambikem, což je druhý takový mantí ráj. Manty jsou v Mozambiku určitě větší, zde odhaduji rozpětí ploutví té největší na 4 metry, ale viděl jsem zde i úžasné mantí miminko s rozpětím určitě pod 2 metry. Mozambik je jiný i v tom, že tam divemasteři nekompromisně hlídají bezdotekovost potápění vůči útesu, potápěči tak neustálé plují nad čistící stanicí a to manty trochu znervozňuje. Tady na Palau si opravdu připadáte úplně neviditelní, jako kus korálu přímo na čistící stanici, samozřejmě útes asi trochu trpí, prostě vše je nějaký kompromis i potápění samo o sobě.

Červené pole manometru se hlásí o slovo a tak se pomalu vracím směrem, kde tuším kotevní lano našeho člunu. Proud mě poněkud odchýlil na mělčinu od hlavní skupiny, ale před sebou vidím Alici a signalizujeme si, že to balíme. Pojednou periferně zaregistruji pohyb v kanálu korálové laguny po pravé ruce – manta! Je to nejmenší manta jakou jsem kdy viděl, je strašně roztomilá, dokonalá. Alice už ji spatřila také a pomalu, aby ji nepolekala, se k ní přibližuje. Manta spatřila Alici a pomalu, aby se Alice nepolekala, se k ní přibližuje. Foťák je připraven, protože tuším, že to bude stát za to. Zírám na display a nevěřím svým očím, manta se vznáší s Alicí bok po boku, hledí mi do objektivu a čekají až to zmáčknu. No tak jo, mávám, že dobrý a manta spokojeně odplouvá. Na lodi všem ukazuji čerstvé foto, nikdo nevěří. Okamžitě vím, jak tuto fotku nazvu: „Palau buddy system“.

BLUE CORNER

Tak jsme tady, nejlepší lokalita roku 2004 vyhlášená anketou potápěčských časopisů. Na hladině je to znát, je tu víc člunů s potápěči než jinde, Japonci se navlékají do svých růžových neoprénů, natahují si tyrkysové rukavičky, na každý prst si nasadí jeden foťák, napráskají si flaškama při skoku do vody a my čekáme až je dostatečně daleko odnese proud. Teď! Blíží se další lodě.

Uuuu, parádní viditelnost, blížíme se k vnější hraně reefu a Danny signalizuje – „vytáhnout reefhooky“. Reefhook je prostě ocelový hák na dlouhé šňůře, hák se zahákne v proudu za mrtvý korál či kámen a potápěč si na něm v proudu visí a bez sebemenší fyzické námahy pozoruje okolí. Tady se to skutečně hodí, přílivový proud na vnější hraně Blue Corner je jako podmořská rozvodněná řeka. A tato řeka znamená život. Viděl jsem hodně, ale tady je skoro všechno. Pomalu se sune stříbrný mrak z kranasů velkookých, jsou jich tisíce, sráží se s galaxií barracud, jsou jich tisíce, meteorický roj z chňapalů černobílých pohlcuje potápěče kolem mě. Jako komety prolétávají žraloci spanilí, snažím se je počítat, najednou jich stále vidím kolem dvaceti, ale bude jich třikrát tolik, protože ačkoliv jsou někteří téměř na dosah ruky, většina uniká za hranici viditelnosti. Útes za zády také kypí životem. Žraloci lagunoví se pomalu sunou sem a tam těsně nad dnem, napoleoni a velcí kanicové se poměřují nevraživými pohledy, želvy se krmí na měkkém korálu a hejna ploskozubců vysokočelých drtí útes svými papouščími čelistmi. Ano, je více než jasné, proč zde ti ostatní potápěči jsou, takhle asi vypadaly tropické útesy ještě než jsme je začaly drancovat. Komplexní zdravý ekosystém, je tu vše a v přirozeném množství, od planktonu až po žraloky.

A opět postřeh, kterého jsem si všimnul už na German Channel. Zdá se, že i poměrně velké množství potápěčů místním živočichům nevadí. Potápěči visí na reefhoocích na útesové hraně, téměř se nepohybují, nevytvářejí zmatek a stres a téměř nevyplouvají za hranu mezi hejna do volné vody. Proč taky, když si počkáte a zadržíte dech, máte žraloka metr od objektivu i když jste na reefhooku. Jde to, funguje to, je to naprosto evidentní, kolem mě je dvacet potápěčů, přesto je celý ekosystém naprosto klidný. Chce to systém jako tento a divemastery, kteří udrží potápěče na uzdě. Ano, někdo bude reptat, ale nezapomeňte, vše je kompromis a my lidé jsme v moři pouze nezvaní hosté.

V hospodě

Dnes jsme pozvali Dannyho na večeři a já se těším na pokec se zajímavým chlapíkem s blízkými názory. Různá témata nám propojují, jak jinak, žraloci. Nedávno se na Palau po ponoru ztratila na hladině dvojice, byla nalezena až po 26 hodinách daleko na volném moři a „nudu“ jim 3 hodiny krátili tři žraloci tygří, než si vše rozmysleli a zmizeli. Danny sní o Fiji a vypráví o super žraločích lokalitách, kde se dá vidět 7 druhů žraloka během ponoru. S jistotou počítá, že příští rok bude divemasterovat tam. Říká zajímavé věci, že útesy na Fiji jsou v soukromém vlastnictví a na 100% využívané pro potápění. Majitelé platí dokonale vyzbrojenou ochranku, která 24 hodin denně hlídá reefy před nájezdy asijských rybářských lodí, které jinde ve světě doslova vyvražďují žraločí populace kvůli poptávce po žraločích ploutvích. Na Fiji je zřejmě potápěčský byznys natolik ziskový, že je schopen si na takovou ochranu vydělat. Oba známe stejné články z ekologických a potápěčských webů, které s železnou pravidelností přinášejí chmurné zprávy o mizení žraloků z dříve bohatých lokalit, dumáme jak tomu my dva můžeme zabránit a napadá nás ďábelská lest, fáma o potvrzení přenosu H5N1 na žraloka. Ale to by přece mohlo fungovat, ne?

SIAES CORNER

Danny skáče i s Alainem do vody a testují proudy. Danny má tentokrát v ruce i žraločí vábničku, což je prázdná PET láhev a pokud s ní vrtíte v ruce, vyluzuje zvuky, které lákají žraloky. Koukáme na ně z lodě a najednou oba vaří vodu, křičí jak na lesy a plavou rychle k lodi. Na palubě propukají v úlevný smích, inu moc vábení asi škodí. Ale my se o to víc těšíme do vody!

Tahle lokalita názorně předvádí známý fakt, že žraloci = proud a obráceně. Corner znamená roh a na jeho špici jsou proudy nejsilnější. Plavete k rohu a skoro nikde nic, tedy jasně, želvy, kanicové, napoleoni a bělocípáci jsou všude, ale nikde žádný šedivák. A najednou jste na špici a šediváci jsou všude. Hákujeme se na hraně a opakujeme si parádní divadlo vyzkoušené na Blue Corner, ale tady je těch žraloků spanilých snad ještě víc. Od 80cm miminek po jedince, kteří se blíží dvěma metrům. Po padesáti minutách Danny zavelí – na ně! Uvolňujeme háky a vyplouváme do modré vody mezi žraloky. Bojuji s proudem, abych se dostal od hrany, jak to ten žralok dělá, že se ani nepohne a přesto se lehce pohybuje proti proudu? Námaha stojí za to, stěna se mi začíná ztrácet, ale přede mnou je jiná, šedá, pohyblivá, žraločí. Žraloci neprojevují ani agresivitu ani strach, jsou všude a blízko a tak najednou, alespoň na chvíli dostavuje se ten pocit – jsem žralok!

DEVIL FISH CITY

Na tomhle ponoru buď neuvidíme vůbec nic a nebo si užijete manty ještě víc než na German Channel, říká Danny. Klesáme do zakalené vody a začínáme se sunout k čistící stanici. Tak tady nebude ani bělocípák, napadá mě. Aspoň želva a krásně pózuje, cvakám a ostatní se mi vzdalují. Na čističku připlouvám jako poslední a tuším že se něco děje, partička pěkně v řadě zaražená do písku a všichni koukají stejným směrem, no, asi tam nějaká manta bude. Zbylo na mě místo už jen na opačné straně balvanu než jsou ostatní, aha, je tu se mnou aspoň Miloš. Dělám si pohodlí na dně a najednou se setmí, manta mi skoro sedí na hlavě. Je tu zatím jen jedna, docela malá, ale dělá naprosto neuvěřitelné věci. Po celý ponor, který trval nakonec 84 minut, se nehnula z pomyslného čtverce 10x10 metrů a to nejlepší na tom bylo, že my s Milošem jsme byli uvnitř toho čtverce. Tahle dorostenka si to létala pár centimetrů nad našimi hlavami, dívala se nám zblízka do očí, nabízela se pyskounům čističům, setřásala dotěrné štítovce a aby jsme se náhodou nezačali nudit, v druhé půlce představení se k ní přidaly 2 další a výrazně větší.

WEST PASSAGE

Tak tady, říká Danny, uvidíte jiné žraloky spanilé, než jste viděli dosud. Tady jsou žraloci, kteří žijí trvale v širokém útesovém kanále mezi lagunou a volným mořem a jak již několik let vědí a tvrdí vědci, tito žraloci omezených prostorů jsou mnohem teritoriálnější a agresivnější než žraloci vnějších stěn útesů. Tak to sem zvědav.
Ani se nestihnu rozkoukat a dva žraloci vyrážejí proti mě. Těsně přede mnou uhýbají do pravého úhlu a já s respektem pozoruji jejich polosvěšené prsní ploutve. No, tohle znám, tyhle simulované výpady provádějí žraloci bělaví na Protea Banks v Jižní Africe. Danny vrtí flaškou, ehm, není to tady trochu zbytečné? Žraloci znovu vyrážejí a už nejsou jenom dva. Jsem mezi nimi a Dannym – to není dobrej flek, řekl bych, že se půjdu trochu projít jinam. Na dně West Passage se nacházejí elektronická zařízení, která registrují proplutí žraloků, kteří mají připevněné sondy a vědci tak monitorují jednak množství žraloků v kanále a jednak jejich lokálně migrační stereotypy. Potápěči, kteří zde po mnoho týdnů žraloky značkovali, zde údajně často vídávali i místního krále, žraloka tygřího.

ULONG CHANNEL

Není to snadné rozhodování, ale tahle lokalita se mi asi líbila nejvíc. Jezdí se sem za největšího přílivového proudu. Voda teče kanálem tak rychle, že se na hladině tvoří válce. Loď nás vysazuje v dostatečné vzdálenosti před trychtýřem, ale již po chvíli cítíme, že nemusíme plavat. Proud sílí a strhává nás do trychtýře. Ten je obsazen šediváky, kteří zde čekají na potravu – nedá se svítit hoši, budete muset uhnout, my tak šikovní plavci nejsme. Kanál je hluboký v průměru dvanáct metrů a už jsme v něm. Letíme nad dnem z bílého písku podél srázů z tzv. salátového korálu. Míjíme želvy, kanice, obrovskou trnuchu i šediváky, kteří zde nahánějí ryby. Náhle se kanál větví a Danny zatáčí doprava. Ví proč. Za zatáčkou je proud slabší a tak můžeme s obtížemi zastavit u dvou obřích zév. Tento druh zévy je největší na světě a vyskytuje se nejvíc právě na Palau. Dosahují hmotnosti až 250 kg.

Po několika stech metrech se kanál začíná rozšiřovat do laguny a proud zpomaluje. Sledujeme obrovské hejno malých ryb prchajících před žraloky, jsme pro ně méně nebezpeční než oni. Dno je zde neuvěřitelně esteticky působivé, vypadá jako sněhová poušť s oblými dunami. Létající žraloci nad sněhem, bude to tak báječně vypadat i na fotografiích? Tuším že asi ne. Všímám si Alaina jak signalizuje žraloka dlaní na čele a pak roztahuje ruce někam do nekonečna. Co to znamená? Rozhlížím se, ale nic zvláštního nevidím. To se asi dozvím až na hladině. Všichni jsou již v lodi, ale já se loučím sám s Palauským mořem na safe stopu tři metry pod hladinou, hledím na zasněžené dno, teď již hluboko pode mnou, doslova poseté žraloky lagunovými. Tak, snad někdy nashledanou. Mávám na skippera, tady jsem...

Alain vypráví co se mu stalo. Tam kde my jsme zahnuli za zévami doprava, se on vydal doleva. Pojednou spatřil tak jako my prchající hejno malých ryb, ale potom rovněž prchající šediváky a za nimi, na několik sekund, žraloka tygřího, dlouhého 3,5 m. Alaine bál ses? No, ...no jasně že néééé... Loď sviští ke Kororu, přivírám oči a představuji si Alainův příběh. Byl jsem v jedné laguně s tygrem a byl od něj možná 50 metrů. Opět cosi zbylo na příště, vždy něco zbude, nejenom tygr, jsou tisíce důvodů rvát se do neoprenu, kroutit se v letadle a smrkat slanou vodu, krásně je v modrém světě, kde i my můžeme létat.

Konec

See you Danny, ahoj Alaine, zase letiště, ale špatný směr, nějak to uteklo, hledíme z kulatých okének na zelené perly, dejte mi ta vína dvě, ať to uteče.

:.