napsala Alena T.
Doporučujeme také FotoGalerii Kuba
Těsně pod hladinou krouží asi 15 žraloků hedvábných. Jsou netrpěliví, protože za chvíli začne krmení z plata u lodi. Kubánec Felio se s nimi bude přetahovat o kousek mrtvé ryby. Je to každodenní záležitost, žraloci jsou naučení, jako v cirkuse. Rejdí kolem plata, občas do sebe i narazí, je z nich cítit netrpělivost a připravenost bojovat o kořist. Já se na tu podívanou ale zatím dívám zespoda. Jsem pod vodou, končím ponor a musím ještě přes tu vrstvu silkáčů vylézt na loď. U plata čeká kubánský divemaster Noel. Žraloci se mu vyhýbají, ale někdy to nevyjde a "otřou se". Noel zatím baví zbytek potápěčů na lodi - válí se na zádech na hladině a chytá žraloky za ocas. A když se mu to podaří, přetáhne si žraloka přes břicho a pohladí ho. Kubánský žralok je hodný, nekouše. No, nedá se nic dělat, musím nahoru. To mám z toho, že tak dlouho fotím a nemůžu se od těch nádherných zvířat odtrhnout. Kousek ode mne, taky ještě pod vodou, je Kóta. Oči mu svítí nadšením.
Výstup jsem zvládla, jeden zblblý silkáč do mě sice vrazil, ale jinak jsem bleskurychle sundala ploutve a ještě rychleji vyběhla po schůdkách na plato. A krátce na to začíná očekávaná žranice. Ona to vlastně ani tak žranice není, spíš tahanice. Felio má na provaze zbytek ryby od oběda a když se do ní silkáč zakousne, tak se s ním přetahuje. Hrají si? Laškují spolu? Někdy Felio vytáhne žraloka až na plato, vidíme přetaženou blánu přes oko a krásně lesklé a hebké, prostě hedvábné tělo.
Ponor se žralokama je na Kubě každý den. Buď žraloci hedvábní nebo karibští žraloci Perezovy. Ti se nekrmí u plata, krmí se pod vodou u korálu. Větrem ošlehaný šlachovitý divemaster Elvis, který vypadá jako Cousteau, jim do skuliny v korálech schová mrtvé ryby a potom se už jen díváme na dravost těch nádherných zvířat. Krouží kolem nás a najíždí nad naše hlavy tak blízko, že vidíme každý detail jejich tlamy, oka, světlého břicha....... Snaží se návnadu vyšťourat a když se jim to podaří, prostor kolem se zakalí zbytečky z ryb a žraloci o to zběsileji vystřelují kolem. V té chvíli opravdu není radno být v pachovém proudu nebo snad udržovat vyvážení máváním ruky bez rukavice. Je stejně bílá jako břicho ryby. Elvis stojí uprostřed toho všeho jako pán moře, ale vpravdě jím není. Kdyby se žralokům zachtělo, rozcupují ho jako tu rybu, kterou se snaží vyšťourat.
Elvis je vůbec veliký kaskadér. Se silky žraloky nám předváděl ještě další divadlo. Chytnul třímetrový kousek za ocas, zabránil pohybu vpřed a tím žraloka "uspal". Pověsil ho hlavou dolů, žralok visí a nehýbe se. Pak už si s ním Elvis dělá co chce. Hodí si ho na záda jak otýpku slámy, osedlá ho jako koně..... Měla jsem z té podívané divný pocit. Možná to žralokovi nevadí, ale svobodu pohybu v tu chvíli nemá a to je nepřirozené, to by nemělo být. Atrakce snad zajímavá, ale stačila mi jen první den, další dny jsem raději sledovala přirozený ladný pohyb těch nádherných zvířat, oko mířící na mě, vlnící se hedvábné tělo, letadlo letící mi vstříc .......... nepřirozeně ztuhlý žralok mi prostě neseděl.
Zbylou část ponorů, kdy se nekonalo krmení nebo estráda se silky, nás vždy pár zvědavých jedinců doprovázelo. Vypadalo to, jako by jen tak z nudy sledovali tu naši skupinku, která jim putuje po revíru a kontrolovali, jestli se chováme spořádaně. Když se vždycky náhle vynořili ze strany, uvědomila jsem si, že tenhle jejich výhružně se přibližující manévr, ten je nejpřirozenější, to nemá se žralokem visícím za ocas pranic společného.
.:.
Dno Karibského moře je hnědé, tu největší barevnost mu dodávají žluté nebo fialové houby a četné gorgonie. Krajina je zvláštní různými kaňony, kterými se dá buď proplouvat, nebo shora sledovat uvnitř schované kanice. Některé ryby v této dosud turisticky nezasažené krajině jsou ještě neuvěřitelně krotké, zvědavé a důvěřivé. Není na nich vidět strach z ublížení potápěčem. Když jsem jednou fotila rejdící žraloky, stále mi před objektiv lezl malý kanic. Vyloženě chtěl vyfotit. Odháněla jsem ho, ale vracel se a zvědavě nakukoval do mého foťáckého oka. Musela jsem mu prostě udělat radost a blejsknout ho. A taky jsem laškovala s jiným kanicem, až jsem se trochu zapomněla, ještě že mě můj buddy sledoval a udal správný směr návratu. Ten kanic byl trochu stydlivý, ale jenom trochu. Vždycky couvnul a čekal co já. Když jsem pomalu přijela blíž, chvíli mě zvědavě okukoval a potom zase malinko couvnul, ale neutekl, jak jsem zvyklá z Rudého nebo jiných moří. Stále byl natočený tlamou ke mně a vyčkával. A tak jsme se "poznávali" kousek po kousku, dál a dál....
A co jsme viděli ještě? Želvy, zelené murény, rejnoky, langusty, krevetky, kraby a škeble. Putující po dně. Jednou jsem si to takhle plula a sledovala dno a najednou jsem zaregistrovala pohyb. Co to bylo? Zarostlý kámen se posunul o 20 cm stranou. A když jsem ten šutr obrátila, ukázaly se krásné růžovožluté barvy a nehet plže. Vzpomněla jsem si na dávné a dávné doby, kdy jsem s rodiči žila na Kubě. Tehdy se o nějaké ochraně a zachování mořských pokladů vůbec nemluvilo. Při nedělním výletě na pláž jsem s tátou vyrazila na moře s nafukovací matrací a táta dlouhým bidlem obracel kameny na dně. A když to nebyl kámen, ale škeble, tak dal pokyn, já se potopila, škebli vytáhla a jelo se dál. Za hoďku jsme měli přeplněnou matraci. Všechno jsme odvezli na břeh, tam kořist probrali, nejlepší kousky dali do tašky a zbytek naházeli zpátky do moře. Chudák škeble, nejspíš domů už nikdy nedoputovala. Táta pak škeble uvařil, plže vytáhnul, zařasený povrch vyleštil a byl dárek pro známé doma. Strašný!! Bohapusté rabování té krásy tam dole v tom nádherném tichu. Dnes mě ani nenapadne, že bych si při potápění z moře něco odnesla a snažím se nic neponičit, neulomit. Jako bych chtěla napravit to, co jsem jako desetiletá neuvědoměle napáchala.
I přes nesmyslný výlov škeblí a korálů ale panenská krása pobřeží na Kubě povětšině zůstává. Moře ještě má sílu regenerovat. A zachovalé je zatím i na Jardines de la Reina, ostrovech na jihu Kuby, kde se náš výlet odehrával. Dnes má tuto chráněnou památkovou oblast ve správě italská společnost Avalon, která zde provozuje pouze rekreační potápění a rybaření. Na třech lodích, takže návštěvníků je omezený počet. Ostatní turisté na ostrovy přístup nemají a místní Kubánci už vůbec ne. Zatím. Kdo ví, co bude za pár let. Ale kýče, kterých jsme si u ostrovů užívali – západy slunce za moře, klidná hladina široko daleko jenom pro nás, ostrůvky obývané pouze leguány a krysami – to dosud platí a je třeba to prožít, dokud to ještě jde. Obývali jsme loď pro osm potápěčů. Za celých pět dní jsme nepotkali pod vodou jiného člověka, u ostrovů jinou loď. Žili jsme si jenom pro sebe, v pohodlí a v pohodě. Když jsem seděla na přídi, sledovala nekonečný mořský horizont kolem, dýchala krásně slaný vzduch a čistila si hlavu od všech nesmyslů, bylo mi neskutečně fajn a za to ten výlet opravdu stojí. A přidejte si k tomu milou žraločí společnost každý den a máte fakt potápěčský ráj.
Ještě pár skvostů musím zmínit: jídlo, mojito, hudba a doutník.
Kuchař Victor byl kouzelník. Malá kuchyňka, sotva se v ní otočil, ale co nám chystal za hody, bylo neuvěřitelné. Každý den ryby na dva způsoby a k tomu krevetky, langusty, zelenina, ovoce, zákusek, kafíčko, Cuba Libre, doutníček, smích ...........
V Trinidadu, když jsme se už vraceli a nečekalo nás žádné potápění, jsme pořádně zapařili. Na Kubě se dá zapařit opravdu dobře. Kuba zpívá, tančí a alespoň navenek nemyslí na problémy. Začali jsme v baru s klasickým estrádním pořadem. Našim pánům pěkně zářily oči, když viděli roztančené Kubánky v červených šatech jak zvedají sukně a ukazují štíhlé snědé nohy!!! Potom jsme se přesunuli na dvoreček. Opravdu doslova na dvorek jakéhosi stavení, kde s chutí a dobře hrálo pár muzikantů a paní domu ochotně připravovala mojito. Panovala tam neskutečně přátelská atmosféra. Tancoval s námi i kozel a všichni jsme se naučili sambu. Celé tohle veselí jsme zakončili na schodech u kostela. Tam se hrálo veřejně a ve velkým, veřejně se tancovalo a mojito teklo proudem. Získali jsme plno nových přátel a plno adres, kam bezpodmínečně musím poslat ty společné fotky, co jsme udělali.
A potom přišla Havana. Krátké poznání. Je tajemná, jiná, taky zpívá, taky tančí, ale boří se. Krásné koloniální stavby u Maleconu padají jedna za druhou. A místo nich vznikají ošklivé bílé stany, kde jsou jednoduché bary. Byla jsem se podívat na místa, kde jsem před 40 lety žila. Dům, kde jsem strávila dětství za chvíli spadne, bazén, kde jsem se každý den koupala je totálně zrezlý. Jedině ty veliké košaté stromy s lijánama, do jejichž větví jsem se schovávala, ty jsou ještě mohutnější a hezčí, tam vzpomínky nebolely. Budovy, udávající historii Kuby, chátrají, ale příroda se drží. Jak ta suchozemská, tak ta podvodní. Možná právě díky stagnaci společnosti má příležitost růst přirozeně, bez zásahů lidí.
Určitě se na Kubu musím vrátit, Jardines de la Reina za to ještě stojí a hlavně!!! kubánští žraloci nekoušou, jak mi vysvětloval barman v Havaně. A Kubánci, i když se neúnavně snaží z vás dostat poslední cuc (peso convertible – peníze pro cizince), jsou přátelští a milí. Neubráním se srovnání, že přátelští a milí byli i kubánští žraloci.
.:.
..děkujeme Alence:)
.:
žraločí Kuba.. doutníky.. atp.
