Tethys - potápění v pohodě - Expedice Malpelo a Darien – když něco končí, něco krásnějšího začíná..

Tethys - zajímavosti a články


 

 Expedice Malpelo a Darien – když něco končí, něco krásnějšího začíná..



Napsala Alena T.

Doporučujeme:
Navštivte určitě naše fotogalerie: Malpelo a Darien, co fotil Tomáš Kotouč
a suchozemská Panama (+Darien) z předchozí Expedice na yenda.net

Další články od Aleny:
• žraločí Kuba.. doutníky.. atp.
• Galapágy - vysněná cesta




Tak jsem se vrátila zase z jedný skvělý expedice s Tethysem a moje "spisovatelská" duše mi velí se s vámi podělit o zážitky.

Už jste skoukli malpelské fotky od Tomáše? Tak ta modelka v tý rybí polívce, to jsem já.
Výhoda modelky v neoprénu a potápěčské masce je ta, že ji může dělat v každém věku :o)))) Ale ta líbačka s kanicem, ta byla super. Bylo to na lokalitě, která se jmenovala La Nevera, což je španělsky lednice, nicméně jsme jí říkali Nevěra, jak jinak. Všimla jsem si, že kanic jede po Tomášových bublinách a tak jsem mu chtěla nabídnout i svoje. Pomalinku jsem se přiblížila a bublala a bublala. Kanic bleskurychle sám najel nade mne a už si lebedil. Držel jak beránek, měla jsem oči těsně vedle jeho tlamy a viděla jsem, jak mu tam uvnitř úřaduje malá červená rybka. Chvílema jsem se ho automatikou dotýkala, ale kašlal na to, naplno se věnoval mý perličkový masáži. Když jsem pak vylezla z vody, Tomáš prohlásil: "Tak to byla docela solidní Nevěra".

Ale vezmu to trochu po pořádku, protože na týhle akci se zdaleka jenom nepotápělo.



Expedice na Malpelo začínala cestou do panamské provincie Darién, tedy do pralesů, džungle a vesnic tradičně žijících indiánů Emberá. Moc turistů tam nejezdí, skoro žádní a tak jsme byli vždycky taková atrakce, ať jsme se vrtli kam chtěli, všude o nás hned věděli, policajti po zuby ozbrojení samopalama nás kontrolovali na každým kroku. Údajně je to nebezpečná oblast z důvodu kolumbijských drogových dealerů, ale je to hodně přehnaný, v oblasti, kde jsme byli, žádné nebezpečí nehrozí. Celkově bylo cestování hodně v pohodě a černoši i indiáni byli maximálně vstřícní. Většinou jsme spali ve spacáku na zemi v indiánských chýších a o to nádhernější a dobrodružnější to bylo. Emberá jsou indiáni, kteří žijí svým původním životem ve vesnicích kolem řek a civilizace je moc nebere. Trochu se jí přizpůsobili, protože to zkrátka doba přináší, ale jinak jsou spokojení ve svým pralese a chtějí pouze uznat svá území, aby jim tam nikdo jiný nelezl a nehospodařil.

Do Pavaranda, nejvzdálenější indiánské vesnice na řece Sambú, jsme jeli v úzkých pirogách, tedy loďkách, vydlabaných z kmene stromu. A cesta po řece džunglí byla fascinující. Projížděli jsme uprostřed divoké přírody, obdivovali hustý prales, vysoké stromy cuipo, sledovali nejrůznější ptáky, leguány a snažili se postřehnout co asi se v tom pralese kolem ještě schovává. A když bylo velký vedro, tak se zastavilo a vykoupali jsme se přímo v řece. Pohádka.



Asi nejhezčí ale byla návštěva indiánské vesnice u moře, Playa de Muerto. Užívali jsme si tu naprostého odloučení od civilizace a jejích starostí. Koupání v moři, výlety k vodopádům a do džungle podél řeky, tanečky a chlastačka s veselýma indiánama, pití kokosového mléka (s rumem :o) přímo z kokosu právě sraženého z palmy, vařily nám tři indiánky plnou penzi (indiánky byly nahoře bez, ale na druhou stranu, bylo jim asi 50 :o))))) dokonce tam bylo něco jako splachovací záchod, což byl naprostý luxus. Samozřejmě elektřina žádná a mobil hluchý. Tudíž krásný odpočinek!! A všichni jsme se nechali potetovat šťávou z plodu palmy jagua (tetování po týdnu zmizí). Děti Emberá byly neskutečně veselý a milý a spolupracovaly při focení. Válely se smíchy, když Honza smrkal a stejně tak se zájmem ráno pozorovaly, jak si ti srandovní bílý lidi čistěj zuby. Když jsme šli do pralesa na výlet, přidělili nám ve vesnici průvodce – pět 12ti letých holčiček. Ty znají džungli nejlíp. Vedly nás s přehledem po stezkách, upozorňovaly na ptáky, hady, mravence, sbíraly pro nás ovoce, plody .... věděly kde nejlépe přebrodit řeku, ukazovaly jak se loví sladkovodní krevety, skákaly ze skal do řeky a byly naprosto šťastný, bezstarostný a úžasně spojený s přírodou. Ty krevety nám pak indiánky uvařily k večeři, no prostě ráj na zemi.Odjíždělo se nám těžko.



Ale při smutném odjezdu od indiánů nás povzbuzovalo to, že naše expedice ještě nekončila. Jak vždycky říká Tomáš, něco hezkého končí, ale něco krásnějšího začíná. Pokračovali jsme za potápěním na Malpelo. Je to kolumbijský ostrov 500 km vzdálený od pevniny v Tichým oceánu. Jeli jsme tam z panamského přístavu David katamaránem Inula. Na ostrov mají licenci přístupu pouze tři lodi a u ostrova může kotvit vždy jen jedna jediná. Tím je zaručená ochrana jedinečnýho prostředí, kam se stahuje život z širokého okolí oceánu a hlavně, je to jistota, že jinýho potápěče člověk pod vodou nepotká. Cesta k ostrovu trvá noc, den a noc na poměrně neklidném oceánu. Ale potápění, to je potom opravdu odměna, to bylo nádherný.

Není to žádná flákárna, je to drsný, jsou tam vlny, jsou tam proudy, sem tam i pršelo, cesta člunem na lokality většinou hopsavá, ale když nakonec spadnete do vody, je to úžasný. Neuvěřitelná spousta murén, většinou vylezlých a někdy i třeba 20 na jedný hromadě, spolu s nima se tam válely kamenný ryby, langosty, hejna kranasů, chňapalů, barakúd, tuňáci ..... no a samozřejmě kladivouni. Našli jsme si lokalitu, kde byli pokaždý a pak jen stačilo držet se u nějakýho šutru a kladivouni projížděli kolem, tu jeden, tu tři, tu pět a občas i celé hejno. Nejednou jsem si připadala jako v divadle. Jednotlivé scénky dvou až pěti herců a nakonec celý ansámbl, děkovačka závěrem. Byli ale plachý, jako většinou kladivouni bývají, bubliny je ruší, chtělo to absolutně nedýchat a když už jsem opravdu neměla vzduch, tak jsem se znovu pouze nadechla, ať třeba omdlím, jen ať se kladivounek nepoleká a neuteče. Byli tam i galapážský žraloci, silkáči, siby, prostě nádhera, lebedila jsem si. Potápěli jsme se s Nitroxem, takže jsme v hloubkách kolem 25 metrů mohli být i půl hodiny, aniž by nás hnalo deko.

Venku na lodi, při vyhřívání na sluníčku, jsme pozorovali let a křik mořských ptáků, kterých bylo kolem tisíce. Malpelo je jenom kamenná skála, čouhající z moře, na kterou se nedá vylodit, všechny strany ostrova padají kolmo do hloubky. Takže si ho zabrali hlavně terejové a fregatky. Úžasný taky bylo, že když jsem pomalu dokončovala ponor a stoupala k hladině, tak jsem mohla sledovat, jak terej sedí na hladině, hlavu má strčenou pod vodu a zvědavě mě očkem pozoruje. Občas se někomu podařilo i vynořit těsně vedle tereje, který se v klidu pohupoval na vlnách a pěkně se tý "obrovský ryby", co vykoukla z vody, polekal.


Arvid, majitel lodi a náš instruktor, nám nejdřív ukázal ty nejlepší lokality a my jsme si pak už vybírali ty úplně nejkrásnější. Já bych asi vyzdvihla tři následující: už zmíněná La Nevera, kde byli zaručení kladivouni, potom od ostrova trochu vzdálenější Bajo Suani, kde byl úžasný korálový svět zaměřený na válející se haldy murén a kamenných ryb a nakonec skupinka tří skal zvaných Los Tres Mosqueteros (tři mušketýři), kde byly obrovský hejna chňapalů a kranasů, krásný tunel s bělocípákáma a langostama a na konci skupinka sib.

No a ještě trošinku popíšu katamarán. Myslím, že naprosto jasně ho vystihl Honza, když jsme se nalodili: "No to je ale úžasná loď! Taková sympaticky orezlá!! Lubore, ty máš krásnou kajutu, ty si musíš připadat jako kapitán Nemo." (Lubor měl neuvěřitelnou pidikobku v podpalubí). Katamarán postavil Arvidův otec někdy v 80. létech, takže orezlý opravdu už byl, ale byl dokonale využitý do posledního místečka a opravdu sympatický. Záchod splachující se rumpálem mě zpočátku naprosto nadchnul a na konci jsem měla na pravé ruce už výrazně posílené svaly. A představte si místnůstku asi tak necelých 3x5 metrů, to byl "salón" a byl tam stůl pro osm lidí, spal tam Martin, byla tam knihovna plná knih o potápění, televize, řídící pult celého katamaránu a Arvid tam měl svoji kancelář včetně dvou počítačů. A do toho všeho tam byly ještě dvě velké živé květiny v květináči. Malinké, útulné a domácí, prostě paráda.

A co se potápěčskýho zázemí týče, k ruce nám byli dva šikovní Panamci. Lahev se neodstrojuje, pouze se zasadí do důlku, odmontuje se automatika a hotovo. Kluci se už postarají, na další ponor je nafoukáno. Voda tak zhruba 26 stupňů, bohatě mi stačila pětka, zmrzlíci měli kuklu. A viditelnost? Většinou tak 20 m. Povinná je bójka, protože se potápí ve dvojicích a pak to sbírá člun, tak aby včas věděl, kam zajet. A lepší je dvouplášťovka, jinak s tím člověk ve vlnách dost zápasí. Jo, a po každým ponoru nás přímo na platu čekala termoska s horkým kakaem.

A ještě nakonec vám povím o tom, jak Malpelo střeží vojáci. V celé oblasti Tichýho oceánu je rozšířený ilegální rybolov. Všeho možnýho, ale hlavně žraloků pro ploutve a následně žraločí polévku pro snobské Asiaty. Oblast 25 námořních mil kolem ostrova je chráněná. Na ostrově ve skále je malý domek, kde je pět vojáků a monitorují okolní vody, jestli tam někdo neřádí. U ostrova pak kotví vojenská loď, kde jsou zástupci Národního Parku, Nadace Malpelo a Kolumbijské Námořní Armády. Byli nás na lodi navštívit a byli moc přátelský, všichni se taky potápí, takže mají pochopení a cit pro mořské prostředí. Snad je ta jejich přítomnost na ostrově a na lodi k něčemu a to jedinečný prostředí se tam zachová co nejdýl. Snad tam kladivounci vydrží a neutečou nám.

Až budete přemýšlet, kam na další cestu, neváhejte a zvolte Malpelo. Každý správně drsný potápěč by měl Malpelo navštívit, fakt to stojí za to.

No, tak to je asi tak ve zkratce všechno. Připojím několik málo foteček, ve vodě jsem moc nefotila, to jsem nechala na Tomášovi, má krásnou novou strojovnu a určitě dá na web další fotky jak indiánů tak vody.

Tak jo, a přeju vám do novýho roku hlavně hodně zdraví!!!!! veselou mysl a co nejvíc krásných chvil pod vodou i nad vodou.




.:







 
1732244242
   

 
2002-2013 webmaster@napismi.cz
nahoru
TOPlist