napsal Tomáš Kotouč
Vycházím z haly mezinárodního letiště v Port Moresby. Vítá mě ostré slunce, vedro a tmaví, kudrnatí Melanésané žvýkající betel. Sháním taxík a potím se čím dál víc. S potem se mi z hlavy vyplavují české problémy a tempo, mizí západní zamračené bohatství, přichází rozesmátá chudoba. Cítím jak při pohledu na tyto lidi, se mi začínají stáčet ústní koutky nahoru, mládnu... a začínám smrdět :-).
První noc v hotelu Weigh Inn. Nefunguje klimatizace a desítky švábů prohledávají moje tašky. V hotelu hospoda s točeným SP a mladou hnědou krásnou Mary, která se kopla o stůl a kulhá. Druhý den má šlinc na čele, přepadli ji cestou z práce a ukradli mobil. Pořád se směje a ledové SP je vynikající. Chci kávu a Mary už se nesměje, ale hlasitě řehtá, ještě nerozumím, ještě se učím, k pochopení vtipu "káva" mi ještě zbývá několik kroků. Ještě nejsem Papuánec.
Ráno s přáteli vyrážíme pěšky do rybářské osady Hanuabada. Ta je již po stovky, možná tisíce let domovem rybářské komunity kmene Motu a dnes je přímo součástí Port Moresby. Průvodce Lonely Planet jako obvykle nedoporučuje osadu navštívit. Jako obvykle nás vítají překvapené úsměvy, pozdravy, podané ruce a chuť pokecat, představit se a položit otázky. Děti šílí nadšením, pózují, štěbetají, prosí, ať je vyfotím. Zavalitý chlapík mě zve do svého domku na kůlech nad vodní hladinou.
Jmenuje se Ross a jeho otec kdysi dávno emigroval z NDR, až našel to pravé místo a ženu v osadě Hanuabada na Papui. Musel to být skvělý chlapík, když nezamířil na bohatý západ, ale sem. Je to vůbec možné? Ptám se Rosse, co rád jí, vepřové, jojo, je to Němec! Ross je za vodou. Z pozice rybáře se vypracoval na kapitána nákladní lodi, která exportuje rudu z místních měděných dolů. Část roku tráví v Austrálii, ale jak říká, nejraději je zde, v Hanuabadě.
Začínám pomalu chápat nejdůležitější podstatu této země. Tou je, že Papua New Guinea vlastně neexistuje. Nikdo se tu necítí být Papuáncem, identifikace je čistě klanová, jazyková, úzce lokální. Stát se nikam necpe, nekrade půdu, nevybírá daně, neslouží nadnárodním společnostem. Hnědí polonazí kudrnatí lidé jsou svrchovanými pány svých proutěných chýší, políček se sladkými brambory, v případě sousedských problému se pravidelně vraždí a sami se budou potýkat s problémy nastupující globalizace.
Ale pokračuji v klábosení s Rossem a zajímám se o okolní moře a jak jeho bohatství ovlivňují rybáři Motu. Ross potvrzuje, že ryb není tolik co dřív a musí se za nimi dál. Stále se prý v zálivu Port Moresby vyskytují dugongové, stále jsou Motu loveni pro maso. Jsem nadšen informací, že Motu ještě stále občas uloví obrovského pilouna, tato ryba dorůstá až 9m a některými vědci je již považována za vyhubenou. Jsem v depresi, když se dozvím, že i do Hanuabady docházejí čínští obchodníci se žraločími ploutvemi. Kolik žraloků vesnice ročně uloví?, asi tak sto.
CENTRÁLNÍ VYSOČINA
Ještě nepřišel čas potápění. Láká nás jihozápadní vysočina, kam vede cesta malým letadlem přes jílové letiště Tari. Tato oblast je od nepaměti domovem úspěšného a velkého kmene Huli. Letadlo přelétá nížinu jižního zálivu. Nekonečné pralesy a říční systémy se kroutí jako tepny. Přistáváme. Letadlo je zjevně stále velkou atrakcí pro místní obyvatele. Stovky lidí visí na plotě a mávají barevnými deštníky. Vidíme i několik Huli v tradičních oděvech, muže s typickými "parukami", spoře oděné ženy v trávových sukních. Steven Wari, kterému jsem před dvěma měsíci napsal dopis, nás očekává a odváží svým pravěkým Land Cruiserem do své Lodge. Domlouváme čtyřdenní trek a vyrážíme se dvěma milými průvodci Perrim a Peterem.
Bláto, potok, bláto, do kopce, z kopce..., bláto. Z lesa se vynořuje nahý Huli s rajčím oranžovým peřím na hlavě jako duch. Podané ruce, bláto. Bramborové pole s pracující rodinou. Malé nahé děti pomalované žlutou barvou, jedno má na krku křesťanský křížek. Stará babička je také úplně nahá, prsa jí splývají podél těla jako uši kokršpaněla. Ptám se Perriho na křesťanství. Jo, taky jsem křesťan, říká. Proč? Proč jsi opustil své tradiční bohy? Přišel misionář a řekl, že Ježíš je mocnější, než naši bohové a kdo jej přijme, přestanou umírat jeho děti. Peter, ty také věříš v Ježíše? Nevěřím, náš misionář nám řekl, že v roce 2000 bude konec světa. Tak jsme zabili prasata, hodovali a čekali konec. Ten nepřišel a od té doby nevěřím v nic.
Večer v rodině Huli, Perri vaří sladké brambory, piji dešťovou nepřevařenou vodu, zbavuji boty od nánosů bláta. Ležím ve spacáku, usínám s kulisou úchvatných zvuků pralesa. Druhý den zůstáváme, Huli se připravují na slavnost Singsing. Slavnost kvůli nám, ale brzy na nás zapomínají, vytahují cenné ozdoby z rajčích, papouščích a kasuářích per, ze zobáků zoborožců, pletou kapradinové věnce a hlavně si malují obličeje divokými barvami. Jsou jako děti, prastaré zvyky jim ještě živě proudí krví, zvyšují jejich hrdost na vlastní život, odsouvají starosti všedního dne. Lukostřelecká soutěž, žasnu jak to mají v ruce. Peter, na co je tenhle velký šíp? Ten je na lidi, zblízka. A na co je tenhle tenký, dlouhý? Na lidi když jsou daleko.
Zajímavý je rodinný život Huli. Ženy a muži nežijí v jednom domě. Muži žijí zvlášť a v druhém domě žijí ženy, malé děti a prasata. Perri, proč nežijete s ženami? Ženy jsou nebezpečné a tajemné. Žít s ženami je příliš namáhavé. Ráno potřebujeme být odpočatí pro případ klanové války. Muž který strávil noc s ženou, je mrtvý muž.
Na Huli budeme dlouho vzpomínat. Cítíme, že jejich civilizační slupka je ještě velmi tenká. Za jejich snahou přizpůsobit se přívalu globalizace stále proudí pravěké proudy lovců, sběračů a bojovníků. Stýská se nám a držíme palce.
POTÁPĚNÍ
Jsme na lodi Golden Dawn papuánského rodáka s australskými kořeny Craiga. Craig má problém, nefunguje jeden motor. Navrhuje, že zatím nevyrazíme na atol Eastern Fields, který je 200km daleko, budeme objíždět reefy v blízkém okolí a na motoru se bude zatím pracovat. Nejsme nadšeni, ale nic jiného nám nezbývá. Co můžeme čekat od útesů na dohled hlavního města? Craig říká že téměř cokoliv, ale mnoho žraloků už ne. Diskutujeme dlouho do noci a odpovědi mi potvrzují moje žraločí teorie, co se globálně se žraloky děje a jak to bude v blízké budoucnosti s potápěním se žraloky. Ta doba není tak dávno, dá se říci, že ještě před deseti lety byli žraloci v tropických mořích všude. Dnes jsou pryč. Úplně zdecimovány byly populace potápěčsky nejvděčnějších druhů, žraloka šedého útesového a žraloka stříbrocípého. V Indickém oceánu a jihozápadním Pacifiku přežívají zdravější populace pouze na Palau, některých oblastech Polynésie, útesech ve výsostných australských vodách a kupodivu i částečně v Rudém moři. Letos na jaře jsem na Habili Ali v Egyptě pozoroval cca 15 šedých, to již není kolem Papui a vlastně v celé Indonésii možné. Prorokuji, že Austrálie se stane velmi brzy potápěčským rájem. Jejich nová důsledná ochrana velké bariéry a množství pohraničních lodí křižujících moře chrání před pytláctvím. V papuánských vodách dnes přežívají žraločí druhy, které nejsou tradičními aktivními lovci, zdržují se na dně a nejsou tak citliví na plovoucí návnadu ve volné vodě. Je to hlavně wobegong indonéský, různé druhy malých kobercových žraloků a nám všem dobře známý žralok bělocípý útesový. Tato totální destrukce přímo souvisí s ekonomickým rozvojem Číny a tamního nárůstu poptávky po žraločích ploutvích.
Oprošťujeme se tedy od naší touhy po žralocích a vyrážíme konečně do vody. Pokud mám zhodnotit lokality z okolí Port Moresby paušálně, tak obecně působí korály velmi zdravě, druhově pestře, makro život je na vysoké úrovni, viditelnost průměrná a nachází se zde i značné množství vraků. Vyzvedl bych několik lokalit.
Vrak New Marine je malý vrak v mělké, velmi zkalené vodě, ale na přídi se pravidelně vyskytují vějířníci třásnití (anglicky ghost pipefish) a pod zádí se ukrývá wobegong indonéský. Tváří se jako mrtvola, ale pozor na něj, je známý prchlivou povahou a pokousal již mnoho potápěčů.
Dále bych zmínil lokalitu Pumpkin Patch. Jedná se o soustavu osmi pinnaclů, z nichž každý je úchvatnou korálovou zahradou. Na jejich vrcholcích lze nalézt ropušnice řasové, na gorgoniích žijí vzácní trpasličí mořští koníci a pod pinnacly pomalu plují bělocípí žraloci.
Suzie´s Bommie je pinnaclem na volném moři za hlavní bariérou a tak je tu logicky nejvíce ryb. Vrchol obývá velké hejno chrochtalů pruhovaných spolu s velkým napoleonem, žralok bělocípý je tu rovněž a u dna můžete narazit na poměrně velkého mořského hada, vodnáře hladkého. Jeho jed je extrémně účinný, ale had není agresivní a bude se Vám něžně otírat o ploutve.
Pokud přece jen zatoužíte po žraloku šedém, pak je tu lokalita Big Drop, ale více jak dva nečekejte. Jsou tam ještě teď, ve chvíli kdy píšu tyto řádky? Můžete zde ale také potkat malé manty mobuly a na útesové mělčině žijí velcí odranci.
Lokalitou se speciální atrakcí je vrak Pacific Gas. Uvnitř vraku žijí obrovská hejna ryb světlooček, anglicky flashlight fish. Zhruba v půl osmé večer, kdy je již naprostá tma, ryby zapnou své lampy a začnou masově opouštět vrak. Pokud zhasnete všechna světla, jste svědky úchvatného přírodního ohňostroje.
Strávili jsme tedy nakonec na těchto útesech deset dní, protože, samozřejmě, motor se zatím opravit nepodařilo. Dumám co dál, odlet mám naplánovaný až za jedenáct dní, ale na zítřek mám již koupenou letenku na Trobriand islands. Lákají mě zdejší nezkažené rybářské polynézské komunity, mám chuť si zase odpočinout od potápění a poznat něco nového. Ostrovy jsou navíc vyhlášené hnědými přátelskými krasavicemi, což je další velké lákadlo pro mého Nikona. Ale touha poznat Eastern Fields mě nutí k dalším dotazům na Craiga. Nemáš volné místo na příštím turnusu? Jak to vidíš s motorem? Už ho dáš konečně do kupy? Když na všechny otázky odpovídá kladně, s těžkým srdcem se rozhoduji zůstat.
Já vůl. Je čtvrtý den turnusu a motor stále nefunguje. Craig je zoufalý a na dně. Rozhoduje se vyrazit na Eastern Fields pouze s jedním motorem. Nicméně padá tajně plánovaná akce, přejet z Eastern Fields ještě do australských vod na reef, který se jmenuje Ashmore. Ten je již pod ochranou australských hlídkových lodí a žraločí populace je zde prý údajně taková jako na Eastern Fields před deseti lety. Tzn. desítky stříbrocípých na jedné lokalitě. Ach jo.
EASTERN FIELDS
Jsme tu. Opět generelně, žraloků je tu o něco víc, ale jedná se o drobky z hostiny čínských papalášů. Útesy jsou neuvěřitelně zdravé a hejna ryb nekonečná. Potápěčská nádhera, ze které někdo odfiltroval žraloky. Co se jich týče, za čtrnáct ponorů jsme spatřili celkem jednoho stříbrocípáka, pět šedých útesových, jednoho tygřího!, jednoho rezavého, zhruba dvacet kladivounů bronzových a poměrně hodně bělocípáků.
Mantchoria Pass
Čistící stanice mant. A jsou tu. My jich viděli asi pět a zdejší ponory mě naplňovaly nadšením. Přestože se zde potápí jen zhruba padesát potápěčů ročně a manty tak nejsou zvyklé na potápěče, byly neuvěřitelně přátelské. Vídávali jsme je jak v krmících piruetách ve volné vodě, tak na čistících stanicích, kde se k nim dalo přiblížit s foťákem až na několik centimetrů. Z pohledu fotografa, nejlepší lokalita na manty jakou jsem kdy zažil, protože voda byla úplně průzračná. Viditelnost určitě čtyřicet metrů a žádné viditelné mikročástice. Dokonalé kulisy!!! Bylo to zde, kde jsme v dálce zahlédli žraloka tygřího, jednoho šedého, rezavého i bělocípého - dobré.
Point "P"
Bývalá top žraločí lokalita. Viděl jsem na Craigovi depresi. Bylo to zde, kde se dříve proháněly desítky šedých i stříbrocípých. Bylo mi to jasné. Dlouhý útesový nos do volného moře vytváří excelentní proudové podmínky, velmi podobné lokalitám Palau. Šedý a stříbrocípý zde dnes není ani jeden. S nitroxem EAN32 na zádech se pohybuji na hloubkové hraně 40m, když v dálce na hranici viditelnosti zahlédnu kladivouny. Jsou extrémně plašší, na focení nelze vůbec pomyslet. Nejsem ani schopen rozlišit zda se jedná o kladivouny obecné, jak tvrdí Craig, či o kladivouny bronzové, jak tvrdím já. Na korálové mělčině jsou velmi hojní žraloci bělocípí a dokonce jsem spatřil mladého kanice obrovského, největší druh kanice světa. Na depresi ze žraloků zapomínám pod nekonečným hejnem kranasů velkookých. Vplouvám mezi ně, hejno mě přijímá, levituji, medituji, jsem ryba.
Mo
Tato lokalita má něco, co podle mě žádná jiná na světě. Žije zde obrovská populace ploskozubců vysokočelých. Množství těchto největších papouščích ryb odhaduji na dvě stě.
Neptunes Garden
Nádherná lokalita pro noční ponor. Ukrytá před proudy, zahrada tvoří tajemné korálové město s věžemi, hradbami a bělostnými písčinami. Jsou zde i bělocípáci, ale hlavně bohaté makro zahrnující různé druhy krevet, jehly oranžovoskvrnné, kraby, trnuchy a různé druhy malých ryb.
Carl´s Ultimate
Tato lokalita se pravidelně vyskytuje mezi top ten lokalitami světa. Ne náhodou nás sem vzal Craig až nakonec a strávili jsme zde celý den. Útes opět zdravý a excelentní. Žraloci opět kromě bělocípáků žádní. Ale pak, hejna kranasů se prolínají s hejny barakud. Jednotliví kranasové obrovští se předhánějí s tuňáky v tom, kdo uloví více chňapalů. Další hejna tvoří chňapalové, chrochtalové, malí fialoví čističi, bradáči i sapíni. Stále přežívají minimálně tři obrovští kanicové tukula a sem tam propluje hejno mobul. Tento útes je skutečný ráj, živý IMAX, kaleidoskop všech barev. Jen na tomto útesu se dá potápět týden.
Raněná a kulhající Golden Dawn se pomalu sune zpět do Port Moresby. Přemýšlím co ve mě zanechala Eastern Fields, dumám nad budoucností této planety, která je na tom ještě mnohem hůř než tato loď. Plánuji co budu dělat příští rok. Asi vyrazím opět s Craigem, je možné zažít jinde lepší safari? Průzračnou vodu s mantami, kladivouny, Carl´s Ulitmate, který není vidět přes hejna ryb a samozřejmě Ashmore reef, který mi letos unikl? Asi ne.
Potápění na Eastern Fields a putování s Huli Wigmen
