napsal Tomáš Kotouč pro časopis BUDDY16. prosince 2007 jsem opustil katamarán Inula v panamském přístavu David a vydal se na cestu domů. Tím skončilo jedenáctidenní potápěčské safari ke kolumbijskému ostrovu Malpelo. Bylo to dlouhé čekání, které se postupně měnilo ve zvláštní, pravidelně nenaplňovanou touhu. Malpelo pro mě bylo nějak zakleté. Již při první návštěvě Galapág v roce 1997 jsem beznadějně propadl kouzlu izolovaných ostrovních světů východního Pacifiku. Podmořský svět zde nehýří barvami ani bohatým makro životem, zde jsou živočichové velcí nebo obrovští a je jich hodně. Postupně zdomácněl pojem Zlatý žraločí trojúhelník, který zahrnuje tři místa oblasti, ekvádorské Galapágy, kostarický Kokosový ostrov a kolumbijské Malpelo. Galapágy jsem za léta potápění projel křížem krážem a toužil poznat i další úhly žraločího světa. Zvolil jsem Malpelo. Vodítkem volby mi byly nejslavnější podvodní dokumenty BBC, Discovery Channel či IMAXu. Všechny týmy zvolily pro záběry kladivounů Malpelo. Ale kladivouni nejsou jediným unikem této vyhaslé sopky. Z neznámých důvodů se zde občas sdružují do obrovských hejn žraloci hedvábní v počtech několika set kusů, to se neděje nikde jinde na světě. A v roce 2000, zde byla v hloubce 60m objevena izolovaná populace žraloků ostrozubých. Tento vzácný a impozantní žralok bývá pouze zde pravidelně pozorován potápěči v období od ledna do dubna a přes svoji mírnost je obrovský, dorůstá až pět metrů. Stále to není všechno. Malpelo díky ekvádorským pytlákům pomalu přebírá žezlo od galapážského Wolfu jako Mekka žraloků galapážských. Mohu srovnávat a tak tvrdím, že malpelská populace je dnes opravdu asi největší. Žraločí druhy, které jsou vidět téměř na každém ponoru doplňuje žralok lagunový, který vedle kladivounů a galapážských vypadá jako potěr. Však je taky žraloky galapážskými pravidelně loven. Ale málem bych zapomněl na žraloka velrybího, který se vyskytuje celoročně, nicméně s vrcholem v červnu až srpnu. Velké chrupavčité ryby logicky zastupují také rejnoci. Obrovské trnuchy a siby skvrnité jsou velmi hojné, manty jsou vzácnější, ale za týden potápění téměř určitě nějakou potkáte. Malpelo je žraloků plné, ale místní rybí spižírna je nekonečná. Svůj podíl na hostině si nárokují i dravé kostnaté ryby. Barracudy, kranasové, velcí chňapalové a tuňáci žlutoploutví obklopují potápěče v nekonečných hejnech. Skalní rozsedliny jsou obsazené murénami Gymnothorax dovii a ve volné vodě v typických dvojicích patrolují makrely Solandrovy, známe spíš pod anglickým názvem wahoo.
Ostrov se nachází zhruba 500km od pobřeží Kolumbie i Panamy, západně od přístavu Buenaventura. Je tvořen vrcholkem masivní vulkanické hory, která vystupuje strmě z hloubky 4000m. V této hloubce se rozpíná do délky téměř 280km a šířky 90km. Zformovala se před 17 až 20 miliony lety a je součástí vyvýšeniny, která vytvořila o 15 milionů let později i Galapágy. Samotný ostrov je dlouhý 1643m a široký 727m. Vrchol se nachází ve výšce 376 m.n.m. Malpelo bylo vždy neobydlené a velmi nehostinné. Díky strmým útesům je nemožné se na ostrov vylodit. Roku 1986 zde bylo postaveno malé stavení pro pětičlennou posádku kolumbijské armády, která střeží okolní chráněné vody. V roce 1996 bylo Malpelo vyhlášeno kolumbijskou Národní rezervací a chráněnou mořskou oblastí v rozsahu 6 mil od břehů ostrova. V roce 2005 byla tato vzdálenost prodloužena na 25 námořních mil. UNESCO zařadilo v červenci 2006 Malpelo na Seznam světového dědictví.
Naprosto zásadní úlohu při záchraně ostrova sehrála Nadace Malpelo
www.fundacionmalpelo.org a její zakladatelka a ředitelka, Sandra Bessudo. O této stále ještě mladé a pohledné ženě byly natočeny filmy a vyprávějí se legendy, jak sama trávívala na Malpelu spoustu času pozorováním moře a vysílačkou informovala armádu o blížících se rybářských lodích. Při své druhé návštěvě Malpela jsem měl tu čest seznámit se s ní osobně a je to opravdu charismatická a ochraně Malpela oddaná osobnost. Ano, Malpelo mělo obrovské štěstí. Plovoucí továrny s dlouhými šňůrami drancují moře se zničující účinností a lukrativnost obchodu s ploutvemi decimuje žraločí populace na celém světě. Jiné lokality v oblasti, které nejsou dostatečně chráněny a patřívaly k nejlepším žraločím lokalitám světa, jsou nyní mrtvé. Toto postihlo zejména Cortézovo moře při Kalifornském zálivu, jehož hejna kladivounů bývala téměř nekonečná, hořce dopadl ostrov Clipperton, který byl při první potápěčské výpravě v šedesátých letech doslova zamořen žraloky, ale vědecká expedice v roce 2007 viděla 2 silvertipy a 10 kladivounů. I slavné ostrovy Soccorro byly těžce zasaženy rybolovem. Zbyl Kokosový ostrov, Galapágy a Malpelo. Z nich právě Malpelo má nyní nejlepší ochranu a i rekreační potápění je silně limitováno. U ostrova smí vždy kotvit pouze jedna potápěčská loď a za rok tak navštíví ostrov ne více než 500 potápěčů. Když si uvědomíme, že se zde pravidelně potápí na patnácti lokalitách, dělá to zhruba 33 potápěčů na jednu lokalitu za rok! V Egyptě se na exponovaných lokalitách jako je Elphinstone reef potápí i 300 potápěčů denně!!!
Co se týče aktuálních trendů celosvětového výskytu žraloků, pro jejich milovníky, ale i pro zastánce druhové diverzity a komplexních ekosystémů, je jen málo důvodů nepropadnout hluboké depresi. Žraloci mizí ze světa dramatickým tempem. Zůstávají pouze v oblastech prohlášených za mořské rezervace a to ještě pouze v těch, kde je zajištěna přísná kontrola případného ilegálního lovu. Dovolte několik konkrétních případů. Galapágy - existují seriózní studie, které tvrdí, že v oblasti národního parku je ročně uloveno 700.000!!! žraloků. Tato čísla se opírají o úlovky, které procházejí ekvádorským přístavem Manta. V ekvádorských vodách se samozřejmě žraloci lovit smí, je to zakázáno pouze na Galapágách. Jak lze ale identifikovat původ úlovku? Nijak. Pouze velká rozloha parku a nesmírné, vzdorující bohatství galapážských vod dosud umožňuje zdání, že je vše v pořádku. Jak dlouho?
Jihoafrická republika - žraloci nejsou nijak chráněni. Na pobřeží Natalu, kam se jezdí potápět za žraloky je pouze jedno malé chráněné území, Aliwal Shoal. Stoprocentně je chráněn pouze velký bílý žralok, ochranný status žraloka písečného je zatím nejasný a zneužitelný. Aliwal je slavný především potápěním s tygřímy žraloky. Je to trochu cirkus u krmících stanic, ale blízký kontakt s tygry je úchvatný. Průměrný počet tygrů u stanice je 3 žraloci. Osobně jsem jich pozoroval nejvíc osm najednou. V únoru tohoto roku jeden natalský rybář na tygry vyrazil. Nastražil háky pár metrů za hranicí chráněných vod a během jediného dne ulovil osm žraloků tygřích. Naprosto legálně. Pokud by takto lovil týden, je možné, že by celá populace přestala existovat. Pro znalce, žraločice známá pod jménem Miss M, žije. O ulovených tygrech jsem si povídal s Walterem Bernardisem, majitelem místní báze African Watersports. Říkám Walterovi: Tak jsme v Africe, ne? Kdy vezmeš flintu a toho chlapa zastřelíš? Walter mě vyvádí z omylu. Je to úplně obráceně. Místní lidé chtějí zastřelit mě. S trochou nadsázky se dá říci, že by všichni byli vlastně rádi, kdyby tu v moři žádní žraloci nebyli. Ten kdo je loví, dělá v očích ostatních prospěšnou práci. Potápění je tu malý byznys narozdíl třeba od developmentu. Všude na pobřeží rostou nové domy, ale hlavně tam kde jsou protižraločí sítě, které žraloky zabíjejí. Developeři chtějí sítě úplně všude a nebo moře bez žraloků. Waltře, jaký dopad měl podle tebe úlovek osmi tygrů na Aliwalu? Velmi zřetelný. Měsíc jsme neměli u krmící stanice ani jednoho tygra, nyní se pomalu vracejí. Nikdo netuší jak početná je místní populace, ale nyní víme, že když zmizí osm tygrů, je to opravdu znát.
A co třeba Indonésie. Nepochybuji, že se před padesáti lety vyskytovali šedí útesoví žraloci úplně všude. Dnes se na známých indonésských lokalitách vlastně nevyskytují. Rybáři jsou vždy rychlejší. Pár šedých lze potkat ve vodách národního parku Komodo, ale tyto vody jsou špatně chráněny a stále se zde loví i dynamitem. Jako zjevení potom působí mikronézské Palau se stoprocentní ochranou všech druhů. Šedí jsou všude. Ano, takto to asi vypadalo v celé Indonésii. Co tím chci vlastně říci. Rybáři nám, potápěčům dobrodruhům překazili objevitelské touhy. Vážně pochybuji, že lze dnes objevit novou, nechráněnou a dosud nepotápěnou lokalitu, na které bude dostatek žraloků. Několik takových expedic jsem podnikl, o několika podobných jsem četl a zdá se, že za žraloky musíme již jen do osvědčených rezervací.
Než se dostanu k Malpelu, dovolím si popsat i ponory v panamských vodách, které se obvykle absolvují první a poslední den safari. V panamském Pacifiku se nacházejí dva mořské parky, Mořská chráněná oblast Chiriqui a Národní park Coiba. V obou se nacházejí excelentní potápěčské lokality, kde lze pravidelně vídat kladivouny, žraloky vouskaté a lagunové, manty chilské a velká hejna pelagických ryb. Tyto vody jsou i domovem několika druhů delfínů a v určitém období se zde zdržují keporkaci. V okolí Coiby není nemožné zahlédnout v moři velkého krokodýla amerického. Cestou na Malpelo, za okrajem pevninského šelfu, lze často potkat kulohlavce černé a dokonce si s nimi zašnorchlovat, protože na rozdíl od delfínů nejsou plašší, ale naopak zvědaví. Toto štěstí jsem měl při poslední plavbě i já.
Přemýšlím jak popsat pocity, když se Malpelo vynoří na ranním obzoru a já se těším na první ponor, jak slovem přiblížit osamělou krásu a bohatství místního moře, když si nejsem jist, zda to dokáží fotografie. Zdálo by se, že všechny lokality si budou podobné, ale není tomu tak. Na některých se nacházejí obrovská, opravdu nekonečná hejna kranasů velkookých, ale na žraloka zde nenatrefíte. Na jiných se vlní v příboji hejna chňapalů jako v tropických korálových mořích. Jinde spatříte velká hejna kladivounů, ale vždy dostatečně na distanc, k vzteku fotografů a kameramanů. Ale kousek dál na čistící stanici jen jednotlivé kusy, zato při troše štěstí opravdu blízko! Některé pozice jsou obsazené žraloky galapážskými, některé lagunovými a další mají v oblibě hejna sib skvrnitých. Dále od útesů, na volné vodě, patrolují žraloci hedvábní a tuňáci žlutoploutví. Cítím z toho harmonii komplexního ekosystému. Nic nechybí. Zní mi to divně, NIKDO nechybí.
Článek jsem nazval „Království žraloků“ a tak se budu věnovat hlavně jim. A oni si to zaslouží! Na Malpelu lze stále spatřit desítky až stovky žraloků během jednoho ponoru bez lákání na návnadu, což se zde ostatně nesmí. A nedá mi to, abych se o vnadění žraloků nerozepsal. Jedním z mnoha globálních paradoxů tohoto světa je fakt, že žraloků v moři ubývá dramatickým způsobem neboť jejich maso mizí v lidských žaludcích, ale zároveň dramaticky přibývá lidí, kteří si chtějí užít žraloky živé a potápět se s nimi. Potápěčská centra řeší situaci tak, že se snaží prořídlé populace koncentrovat pomocí tzv. krmících stanic na malý prostor, vhodný k setkání s potápěči. A nutno říci, že na žraloky krmení funguje. Mezi takové nejznámější místa patří Bahamy, Kuba, Jihoafrická republika, Austrálie, Polynésie či Fiji. Tyto lokality každoročně uspokojí tisíce potápěčů téměř kontaktním potápěním i s relativně nebezpečnými druhy, jako jsou žraloci bělaví a tygří. Naprosto chápu, že první taková zkušenost je pro potápěče stoprocentně pozitivní a je doslova opojen blízkostí mnoha žraloků. Rovněž pro fotografy, kteří sní o dokonalých fotografiích žraloků v portfoliu, je krmička téměř ateliérem. Přiznávám, že i já jsem fascinovaně zíral u Waltra Bernardise v Umkomaas na rodeo blacktipů a tygrů kolem mě, ale jak ponory u jeho bubnu z pračky přibývaly, zastesklo se mi opět po náhodě neopakovatelné situace, kterou umí připravit jen příroda. V současnosti vědci z univerzity na Floridě studují souvislosti mezi krmením žraloků a nebezpečím vytváření takových umělých návyků pro koupající se lidi v oblasti. Výsledkem byl zákaz krmení žraloků v celé oblasti Floridy. Můj soukromý názor je ten, že žraloci jsou skutečně nebezpečnější i pro potápěče během krmění, než při setkání na standardním ponoru. Vědci rovněž studují negativní dopady krmení na samotné žraloky, např. přechod na denní aktivitu (žraloci běžně loví v noci) a nepřirozené koncentrace v místech krmení. Nejsem úplným nepřítelem krmení, na několika místech tento způsob potápění žraloky zachránil, protože si na sebe zkrátka vydělají, asi jako lvi v cirkuse, ovšem celková estetika takového zážitku je neporovnatelná s přirozenou situací. Po dvou návštěvách Malpela, považuji jeho vody za jedny z nejlepších právě pro přirozené pozorování žraloků. Vyžaduje trpělivost, pokoru, pochopení jejich základních zvyků, ale výsledek, nejen fotografický, stojí za to.
Na Malpelu se běžně vyskytují čtyři druhy a úspěšné pozorování a fotografování každého, vyžaduje jiný přístup. Je rovněž velký rozdíl mezi situací, která uspokojí potápěče nefotografa a fotografa. Hejno kladivounů pět metrů od potápěče je životním zážitkem, ale fotograf potřebuje ještě blíž. Čím méně vody mezi aparátem a žralokem, tím více detailů na fotografii. Žralok, který je půl metru od ultraširokého objektivu, či rybího oka je krátkým ohniskem optiky doslova zahnán do dálky. Dobrou fotografii tak předchází obrovská trpělivost, co nejméně pohybu, potápění v sólu, schovávání za kameny, zadržování dechu a zejména šťastná náhoda. Zde jsou moje zážitky a poznatky.
Kladivoun bronzový
Kladivoun bronzový je nejhojnější ze všech kladivounů. Přesto je i on stále vzácnější a oblastí s pravidelným výskytem velkých hejn ubývá. Mezi ty nejlepší patří Galapágy, Kokosový ostrov a Malpelo. Ačkoliv dorůstá až čtyři metry a je schopen lovit velké rejnoky jako je třeba trnucha mauricijská či manta chilská, patří mezi vůbec nejplašší ryby v celém oceánu. Barevné neoprény potápěčů a vydechované bubliny jej doslova děsí a obvykle udržují ve vzdálenosti na hranici viditelnosti. K detekci nás lidí je dokonale vybaven. Patří k nejdokonalejším a vývojově nejmladším žralokům. Díky různým detektorům vnímá vlnění vody, elektromagnetická pole či zvuky na vzdálenosti stovek metrů, či několika kilometrů. Jeho čich je padesátkrát dokonalejší než čich loveckého psa. Díky očím na koncích bizarní kladivové hlavy obsáhne vizuálně prostor v úhlu 360°, čili kladivoun Vás vidí vždy! To jsou opravdu depresivní informace pro fotografa, ale i pro jeho kořist!
Jsem druhý den na Malpelu a fotky zatím nic moc. Pověstná hejna kladivounů jsme zatím ani nezahlédli. A tak se v závěru ponoru na lokalitě Altair de Virginia věnujeme v hloubce
5 metrů obrovskému hejnu barracud, které se zde vyskytuje vždy. Mám nafoceno a vidím, že se sem začínají trousit další potápěči a po kontrole tlaku v lahvi se rozhoduji k poslednímu návratu do hloubky kolem dvaceti metrů. Ano, takto to tu mezi potápěči fotografy chodí, vždy plavou jinam než ostatní a doufají. Zastavuji metr nad termoklinou, která odděluje studenou, zelenou, kalnou vodu od teplé, čisté a modré. Vím že níže jsou kladivouni, ale tam nemá cenu fotit, čistota vody a světelné podmínky hrají ve výsledku zásadní roli a pod termoklinou zkrátka dobrá fotka udělat nejde. Jsem schován za lávovým balvanem a čekám. A štěstí je tentokrát na mé straně. Nejprve připlouvá osamělý kladivouní samec, což už je samo o sobě rarita a po chvíli si to na mě hrnou čtyři samice. Metr a půl přede mnou se prudce otáčí, ačkoliv vůbec nedýchám a bleskově mizí. Ale mám ji!
Nejlepší lokalitou na focení kladivounů je
La Nevera. Hejna tu nejsou tak obrovská jako třeba na lokalitě El Sahara, ale jelikož se na Neveru kladivouni připlouvají čistit, lze se k nim dostat velmi blízko. Na Neveře obvykle neopouštím úkryt, ale zrovna mám pět metrů nad sebou pomalu plujícího kladivouna. Měním taktiku a vyrážím. Jako by mě vůbec neregistroval, téměř se dotýkám domeportem jeho břicha. Teprve po třech expozicích prudce vyráží pryč. Ale drtivá většina pokusů je neúspěšná. Jsem schován, objevuje se hejno a plave přímo ke mě. Nevypouštím ani bublinku, ale kladivouni se otáčejí vždy včas, aby mě způsobili zklamání. Ale trpělivost kladivouny přináší. Začínám se na
La Neveře orientovat, začínám chápat jak funguje složitý svět útesu. Vyhledávám izolovaná místa s koncentrací výskytu klipky, které se říká barberfish a která patří k hlavním čističům. Po dvaceti ponorech odjíždím s jednou kladivouní fotkou, se kterou jsem spokojen. Slunce, čistota vody a kladivouni se spojili v jeden estetický celek a já byl náhodou přitom. Díky!
Žralok galapážský
Tento druh je neskutečně impozantní a svojí krásou za kladivounem nijak nezaostává. Patří mezi opravdu velké žraloky a může dosáhnout délky až 3,7m. Je zároveň mohutnější než kladivoun a jeho pověst nevyzpytatelného predátora nahání trochu strach. Na Galapágách má na svědomí již 4 napadení lidí a celosvětově jsou potvrzena 2 úmrtí na jeho vrub. Na Malpelu se ovšem chovají nesmírně klidně a vůči potápěčům dokonce plaše. Z první návštěvy Malpela jsem nepřivezl ani jednu fotku a tak měním taktiku. Jsem opět na Neveře a pozoruji trasy pohybu žraloků galapážských. Na rozdíl od kladivounů se zdržují velmi blízko útesu a patrolují jakoby po vychozených cestičkách, které jen neradi opouštějí. Všímám si, že největší počty žraloků proplouvají u paty velkého plochého kamene, kterému se říká balkón. Tam je menší kámen, za který bych se mohl schovat. Následující ponor se schovávám u balkónu úplně sám a čekám. Téměř okamžitě připlouvá obrovský, jistě třímetrový galapážský dopřává mi fotografii z půlmetrové vzdálenosti! Na blesky vůbec nereaguje a pokračuje svým směrem. Vzrušením mi bije srdce – první fotka galapážského je tu. Brzy se vrací, ale s kamarádem. Jako bych byl sám tím kamenem, poprvé v životě zažívám galapážské, kteří mě nevnímají a krouží kolem mě. Brzy je se mnou na balkónu žraloků pět. A za další minutu sedm!!! Jsem sám na deseti metrech čtverečních se sedmi galapážskými. Co Vám budu povídat, za této situace jsem regulérně „vyměknul“ a balkón opustil. Když oni mají přece jen trochu divnou pověst... :-/
Žralok hedvábnýTento druh je miláčkem fotografů. Obvykle není ani příliš velký, ani přehnaně agresivní, ale zároveň je mu strach z lidí naprosto cizí a tak se dobře fotí. Kdo jej chce na Malpelu spatřit, musí se nechat odvézt člunem dál od útesu a tam dělat pořádný brajgl. Nejvíc pomáhá plácání ploutvemi o hladinu. Zřejmě to žralokům připomíná útoky terejů na hejna malých ryb a připluje se podívat po něčem k snědku. Vrcholným snem fotografa je tzv. baitball, což je živá koule malých ryb atakovaná predátory. U takového baitballu se na Malpelu obvykle sejdou právě žraloci hedvábní, tuňáci žlutoploutví a terejové maskoví.
Žralok bělocípý útesovýTento známý malý žralok není na Malpelu příliš hojný, ale jeden až dva se objeví téměř na každém ponoru. Tvrdí se, že je loven žraloky galapážskými, ale já jsem jednou na La Neveře pozoroval, jak plují oba nerušeně vedle sebe. Na bělocípáka se mi osvědčila stejná taktika jako na galapážské. Žádný pohyb a schovávaná za kameny ve směru jejich trasy.
Vytvořil jsem si na Malpelu takovou tradici a na poslední ponor chodím bez foťáku. Užívám si vznášení mezi chňapaly nad desítkami langust a pozoruji rejdění žraloků. Nezabývám se světlem, vzdáleností, nemám cíl a na nic nečekám. Vždy mám pocit, že to ta stvoření kolem mě vycítí a že je ve vodě větší pohoda. Langusta panáčkuje na špičce korálové homole, kladivouni rejdí metr pod hladinou, galapážský si nechává čistit chrup klipkou. Vše do sebe zapadá a jak jsem již napsal, nikdo nechybí. Ale jedno vím, já jsem tu navíc. Všechny tvory prosím v duchu za odpuštění, děsím Vás, překážím, no ale nezlobte se, já se sem asi zase někdy vrátím.
Malpelo - království žraloků
