Papua New Guinea - potápění a putování centrální vysočinou
napsala Alena Talafúsová
Tak mám zase jednu dálku za sebou. Papua Nová Guinea je opravdu hodně daleko. 20 hodin v letadle. S posunem času a s čekáním na letištích vyletíte dnes a na místě jste pozítří. No a jaký to bylo? Před cestou jsem všechno pečlivě nastudovala a vcelku měli pravdu – vodní svět je hodně barevný a domorodci jsou naprosto skvělí.
Místo, kde jsme se potápěli, byl nejvýchodnější cíp PNG, East Cape. Ubytovaní jsme byli v Tawali rezortu a každý den vyjížděli na 3 ponory. La lokalitách jsme byli sami, žádný další potápěč. Hladina jako stůl, proudy minimální, voda 28 stupňů, hloubka tak kolem 25m, Nitrox. Pohodička. Loď byla sice malá, protože ta větší se jim, kruci!!, rozbila, ale o to veselejší prostředí jsme si vytvořili. Piknikovali jsme na opuštěných ostrůvcích, přijížděli k nám domorodci a nabízeli loděnky, náhrdelníky ze škebliček, zářivé úsměvy......... Ubytování bylo luxusní jak co se pokojů týče, tak stravy a nesmím zapomenout na sympatický domorodý personál (naši chlapci jedině potvrdí!!) Své uplatnění našla i místní masérka :o))
Útesy kolem jsou nabité všemi druhy korálů, sasanek, hub, řas, množstvím korálových rybek a nejrůznějších pidiobyvatel útesů. Co zde ale chybí, jsou žraloci a velké ryby. Sice se v lákavých nabídkách mluví o mantách, velrybácích a dokonce o plejtváku malém, ale v říjnu to rozhodně k vidění není. Obávám se, že už to není k vidění ani v únoru a ani v květnu. Rybáři a zlé lodě už žraloky vybili, Číňani je snědli v polévce, vody PNG, bohužel, nejsou rezervací.
Ale nechci si stěžovat, jsem totiž už trochu zmlsaná :o( Potápění bylo fajn a malých objektů jsme si fakt užili – množství všemožných slimáků, obrovské ústřice, hvězdice, nové druhy klaunů, perutýnů, pidikrevetky, obrovští sumýši, barakudy, trnuchy, krokodýlí ryby, sépie, želvy a výběr korálových rybek nejrůznějších tvarů a barev.
Jedna ze zajímavých drobotin byl například pygmy seahorse. Je to malinký růžový mořský koník a bulkami na svém těle skvěle napodobuje polypy a větvení gorgonie, na které žije. Tenhle piditrpaslík, měří tak zhruba 1 cm, je to naprosto skvěle maskované smetí. Nakonec jsem se jím mohla pořádně pokochat až pouze z fotek, které Tomáš ukazoval večer. Ve vodě bych na tu malou mršku potřebovala lupu. A vůbec se nedivím, že pygmy seahorse objevili vědci až v laboratoři a to naprosto náhodou, když studovali tu jeho gorgonii.
Druhý pišišvor, kterého chci zmínit, stál opravdu za to! Jednou jsme se s Tomem zdrželi stranou od ostatních a pozorovali pracovitou krevetku a hlídkujícího gobíka. Najednou se odněkud zjevil náš divemaster Bale, zvonil chřestítkem a vybízel nás k rychlému přesunu přes vrchol útesu na druhou stranu. Plavali jsme za ním seč nám síly stačily a já v duchu přemítala, kam se to ženeme? Stalo se něco někomu? Musíme rychle na loď a zpátky na břeh? Nebo jsou někde třeba manty? Velryby!!!!........ Najednou se Bale zastavil a vítězně zapíchnul prst k jakési dvoucentimetrové bílé skvrnce :o) Byl to clown frogfish, rozedranec skvrnitý. Tuto naprosto beztvarou a totálně maskovanou rybku bychom nikdy sami nenašli. Svými laloky, výrůstky a bradavicemi báječně napodobuje korálový výrůstek, houbu nebo stejně barevnou hvězdnatku. Opřený o prsní ploutve jako o packy si rozedranec takhle nenápadně sedí a čeká na kořist. Živí se jinými malými rybkami, krevetkami a kromě své barevné kamufláže je občas láká i chvěním hřbetní ploutve. Mnozí se jdou podívat, co se to tam zajímavého hýbe na tom kousku houby a v tu chvíli ta houba vyrazí a ve zlomku sekundy celou rybu vcucne do své široce rozevřené tlamy. I v tom malém tělesném provedení dochází k rychlým, dravým akcím. Jedovatý rozedranec ale není, nesmíme si ho plést s odrancem, tedy kamennou rybou, ta má jedovaté žlázy, ale rozedranec je člověku neškodný. Nepříteli se brání tak, že své tělo zvětší spolknutím vody, takže se nakonec do tlamy protivníka nevejde. Tomáš byl z našeho rozedranečka velmi, velmi nadšený a s foťákem se u něj zaseknul na celý zbytek ponoru.
Stejně rozkošně nehybná a tvářící se jako součást okolí (mimochodem, velmi úspěšně!) byla weedy skorpionfish, tmavá, rozcuchaná ropušnice, napodobující mořské lilijice. Dokonce se v proudech umí stejně vlnit! Že se nehne z místa, o tom svědčí fakt, že u místa, kde se schovává, je zabodnutá dřevěná tyč, aby potápěči, plující kolem, ropušnici našli a nepřehlédli.
No a z velkých věcí, kterých, jak už jsem předeslala, bylo žalostně málo, musím zmínit dva skvosty.
Tomáš na něco zajímavého pod vodou upozorňuje jakýmsi indiánským pokřikem wua,wua,wua,wua. Je to báječně slyšet, ale umí to jenom on. Já to na něj kolikrát taky zkoušela, ale nikdy se neotočil :o( Studovala jsem zrovna jakéhosi slimáka v houští, když najednou slyším: wuaaaaaaa. Co to je za nezvyklé upozornění? A málem jsem bezděčně vyloudila naprosto stejný zvuk. Kousek pode mnou zrovna projížděl kladivoun. Ten macek měl tak 4 metry. Bylo mi jasný, že bronzový to není a podle letmého pohledu na strnulého Tomáše jsem věděla, že se nemýlím. Byl to kladivoun velký. Tomáš určitě plakal, na foťáku měl macro. Pustili jsme se za tou nádhernou obludou, makali jsme co to dalo. Celou dobu plul silně nakloněný na bok, hřbetní ploutví směrem k útesu. Pak mrsknul ocasem a byl fuč. Na lodi Tomáš jen nevěřícně kroutil hlavou: ........"páni, Alenko, my jsme viděli kladivouna velkýho!!!!".......... "a viděla jsi, jak nás monitoroval, jak jel na boku?" ............ "zítra si vemu širokáč a budeme na něho čekat"......... No, už jsme ho neviděli.
Další vodní zážitek, o který se chci podělit, to byli tokající ježíci. Byl poslední ponor, nostalgicky jsem se loučila s tou barevnou krásou a smutně jela k lodi. Otáčím se, kde je Tomáš a vidím, že metá blesky schovaný za útesem. Tak se vracím, podívat se, co to asi našel za blechu na rozloučenou. Kolem Tomášový hlavy jezdili dva ježíci. Obrovský ježíci, větší mohl mít 80 cm. Připadala jsem si jak na focení modelek. Ježíci nejsou plaší a občas pózují fotografům, ale co probíhalo tady, bylo neuvěřitelné. Oba najížděli Tomášovi na foťák, nakrůcali se před ním, laškovně na něj mrkali očima a vzájemně se hladili, mazlili .... ježíci exhibicionisti. Očividně potřebovali pro své milostné hrátky společnost. Snažila jsem se nedýchat, abych je nerušila, ale po chvíli jsem poznala, že jim to je jedno, nevadily jim Tomášový blesky, nevadilo jim nic. Bylo to krásné rozloučení s papuánskými vodami.
Závěrem musím říct, že jsme všeobecně byli z potápka malinko zklamaní. Je to dálava a tak tam, hrome, měli být i žraloci, ne? A nějaká ta mantička taky mohla připlout....... Když se ale zpětně dívám na naše vodní hrátky, vlastně se mi stýská. Ono se mi tedy stýská po každé akci, znáte to :o) Ale mám takový pocit, že jsem to barevné prostředí, i když bylo bez velkých objektů, neprostudovala dostatečně. No, to nevadí, zvládnu to příště. Ale ještě chci trochu povyprávět o suchozemské části. Ta byla totiž naprosto dokonalá.
K bližšímu poznání domorodé PNG jsme si vybrali Centrální Vysočinu, vnitrozemí, hory 2000 m.n.m., kraj kmene Huli. Tito domorodci byli dobrodruhem Mickem Leathy, hledajícím zlato, objeveni naprosto náhodou až v roce 1933 a tehdy byli někde na úrovni doby kamenné. Teprve od té doby se začali seznamovat s civilizací a díky nepřístupnosti kraje, díky husté džungli, se sem hříšné praktiky našeho světa dostávají jen velmi pozvolna. Byli jsme uvnitř v horách, v místech přístupných pouze pěšmo, letos druzí bílí hosté. Pro místní velká atrakce, pro nás velké zážitky.
Do hor jsme přiletěli malým letadlem, což je nejschůdnější cesta. Silnic tam mnoho není, konkrétně jedna jediná, docela provizorní. Ubytovali jsme se ve Warili lodge, chajdě, vedené domorodým Huli a ten nám zorganizoval místní průvodce a čtyřdenní trek po Huli území. Šlapali jsme pralesem, klouzali po blátivých jílovitých stezkách (každé odpoledne pršelo, dopoledne pražilo slunce) a procházeli kolem usedlostí domorodců. Jsou to dobří farmáři, naprosto soběstační, co potřebují k životu si uloví nebo vypěstují a těch několik málo příjemných výdobytků civilizace zakoupí nebo smění na trhu. Území si pečlivě střeží a chrání, rovněž tak svoje prasata a pokud se stane, že si nějaký Huli zabere území souseda nebo si přivlastní jeho prase, je z toho válka klanu. Stejně tak řeší Hulíci i případné spory s vládními výmysly. Nějaké administrativní uspořádání? Pozemky na stavbu infrastruktury? Nic takového, naše území je naše, a když se to někomu nelíbí, dostane šípem...... Vzhledem k nepropustné džungli a bojovnosti domorodých kmenů nemá nikdo šanci vnitrozemí zásadně ovládnout. A dobře tomu tak!!!
Huli lidé jsou ale v jádru veselí, bezstarostní, jsou to vlastně takové velké děti. Představte si situaci, že si to vykračujete stezkou a najednou z houští vedle vykoukne přízrak. Tmavý, zamračený divoch, do vlasů zapíchané peří z rajek, téměř nahý, má travní sukni, za pasem ostrou kost z kasuára, v ruce jakési topůrko, možná mačetu ........ Je to na infarkt. Ale toto nadpozemské stvoření vám najednou podává ruku, širokou čelist roztáhne do úsměvu, pozdraví a stoupne si do pozoru, abyste si ho mohli vyfotit. A potom, světe div se!!! vám poděkuje za to, že jste si ho vyfotili a zase zmizí v houští. Neskutečné! Proboha, ať jim to vydrží! Neříkejte jim nikdo, že jinde chtějí za fotku dolar!!!
Hulíci si naší návštěvy vážili, pečlivě se o nás starali, ubytovávali nás ve svých chajdách, vařili nám a pyšně předváděli své tradice. Všude kolem byly husté pralesy a každé ráno jsme se kochali zpěvem ptáků. Někteří zpívali tak nádherně, čistě a melodicky, že mi vůbec nevadilo být vzhůru třeba od pěti a poslouchat jejich koncert.
Hlavní slovo zde mají muži, ženy jsou trochu stranou. Muži se jich totiž bojí!! V jejich pojetí jsou nebezpečné, muži prý v jejich přítomnosti blbnou a proto je třeba se od nich držet stranou :o)) Hulík může mít více žen, ale nebydlí s nimi, ženy mají své domky a starají se o děti, políčka a prasata. Muži tak mají čas na své důležité povinnosti a těmi jsou vedení válek a vypracovávání paruk.
Paruky, tedy spíše jakési klobouky z lidských vlasů, jsou jejich hlavním znakem. Říkají si také Huli wigmen. Paruka se vytváří přímo na hlavě z rostoucích vlasů. Domorodci mají hustě kudrnaté vlasy a ty se velmi dobře tvarují, snadno se do nich zapichují péra z rajek, papoušků a rozličných travin. Huli muži jsou neuvěřitelně fintiví. Když je například vyfotíte v jejich celé nádheře a potom jim ukážete obrázek na displeji foťáku, chvíli ho studují, pak vykřiknou zděšením, zavrtí hlavou, posunou si jedno pírko v paruce trochu víc doprava a chtějí vyfotit znovu.
Rituálem, který opravdu stál za to, byla příprava na domorodé tance sing sing. Ty probíhají u příležitosti nejrůznějších oslavných událostí a tou jsme byli my. Samotný tanec trvá asi půl hodiny, ale příprava na něj je záležitost celého zbytku dne. Kromě tradičního oblečení v podobě travní sukně, náhrdelníků a paruky svátečně ozdobené předlouhými pery z rajek, je nejdůležitější si správně pomalovat tělo barvami. Nejdříve se natře obličej základní bílou barvou, pak se přetře na žluto a nakonec červeně a bíle ozdobí v detailech. V závěru se celé tělo pomaže palmovým olejem, takže se leskne až svítí a ohromný zobák zoborožce, zavěšený na zádech, září do dálky.
Takto vyšňoření Hulíci naběhnou před diváky, vytvoří dvě řady proti sobě a za doprovodu bubínku a skřehotajících výkřiků synchronně skáčí. V závěru jsme skákali s nimi a Hulíkům způsobili veliké záchvaty smíchu.
Strávili jsme s domorodci týden krásného soužití. Při našich výletech jsme byli váženými hosty, cizinec tu nemá šanci se procházet nepozorován, v mžiku máte doprovod, ať jdete po trhu nebo po stezce v pralese. Hulíci vám s chápajícím úsměvem ochotně pomáhají při nemotorném pohybu v mazlavé, jílovité půdě, rádi vedle vás po boku chvíli vykračují na trhu, odhánějí od vás dotěrné mouchy a občas nabídnou i svůj deštník coby slunečník. Někteří umí anglicky a potom se pyšně svou znalostí chlubí a chtějí si povídat. Hulíci jsou stranou našich civilizačních problémů, nějaká finanční krize jim je naprosto fuk A hektika a stres? Co to je? Hulíci jsou prostě roztomilí a kdo říká, že divoši v PNG jsou nebezpeční, ten lže :o))
Závěrem bych náš výlet asi shrnula srovnáním s nedávným Malpelem. Tam jsem říkala – navštivte úžasné Malpelo a spojte ho s poznáním indiánů Emberá. Tady říkám – navštivte skvělé domorodé Hulíky a spojte to s potápěním.
