Tethys - potápění v pohodě - Žralok písečný - Protea Banks

Tethys - zajímavosti a články


 

 Žralok písečný - Protea Banks


./gal/_obr_k_clankum/r2008protea1.jpg

žralok písečný, přisvicuje Jarda Brabec a Karel Veselý


napsala Alena Talafúsová

Three, two, one, GO! Kotoul vzad, ruku na nos a letím dolů. Přede mnou se míhají žluté ploutve divemastera Marka a padáme střemhlav a co nejrychleji do hloubky 30m. V silném proudu prosvištíme nad kamenitým terénem a díky šikovnosti našeho mladičkého průvodce zakotvíme přesně na tom správném místě. U jeskyňky, kde jsou "hračky", jak říká majitel místní potápěčské báze Roland. Hroziví, ale krásní píseční žraloci.

Ukrývají se tam před proudy a před svými nepřáteli v podobě tygřích nebo bělavých žraloků. Občasnou společnost potápěčů v klidu tolerují. Asi ví, že po 20 minutách tito neškodní vetřelci zase zmizí a nechají je dál v pokoji relaxovat. Pro nás pro všechny to ale byly nezapomenutelné chvíle bezprostřední blízkosti krásného a zajímavého žraloka.

Když jsem ležela v písku pod převisem a kolem mě líně proplouvalo sedm písečňáků, vůbec jsem necítila žádné nepřátelství. Přijali mě ve svém příbytku a spíš zvědavě připlouvali blíž, okouknout, pobavit se. Sledovali mě svým malým kočičím okem, byl to doslova kontakt z oka do oka. Mohla jsem sledovat každý detail jejich těla. Byli i přes 3 m dlouzí, zavalití, šedí až hnědaví, sem tam s malými skvrnkami, díky nimž se jim také říká žraloci skvrnití. Mají vypouklý hřbet a první hřbetní ploutev je posazená poměrně vzadu. Oko nemá mžurku, to znamená, že při útoku si ho žralok chrání tím, že přetáčí oční bulvu dovnitř, takže je vidět pouze bělmo. Ale nic z tohoto chování jsem si u písečňáků ověřit nemohla. Byli v pohodě, bez náznaků nervozity, byli to miláčci.

To, podle čeho se písečňák hravě rozezná od ostatních žraloků, jsou zuby. Špičaté, zahnuté, rozházené, trčí z tlamy i když je zavřená. V Africe se mu říká raggie, zkratka ragged tooth shark, něco jako žralok s rozházenýma zubama. Díky tomuto hrozivému zubatému vzezření má žralok i svou děsivou a nespravedlivou pověst. V očích mnoha rybářů je právě on ten zabiják, kterého je třeba z moře likvidovat. Přitom se ale živí převážně malými rybami, korýši a měkkýši, jen občas slupne malého žraloka. Ty dlouhé, špičaté zuby mu slouží k přidržení kluzké kořisti a polyká ji celou. Písečňák svou kořist netrhá.

Když jsem si při jednom ponoru jen tak hověla v koutě jeskyně a sledovala ty proplouvající macky (byli jsme zrovna v období, kdy v jeskyni bylo víc samců) jeden krasavec se stále motal kolem. Byl ho pěkný kousek. Stále se ke mně vracel a já dostala pocit,  že mu možná ležím v posteli nebo něco takovýho, přesunula jsem se jinam a on ihned majetnicky projel můj úkryt. Sem, tam, sem, tam a pak zase přijel ke mně, přátelsky mi řekl: "hele, už tam nelez, to je moje místečko" a projel mi asi 5 cm nad hlavou, že jsem měla pocit, že mi musí zubama pročísnout vlasy.  Pochopila jsem, co myslel Roland těma "hračkama". Tak trochu, malinko, jsme si spolu hráli.

Ostatně, zuby raggies nás fascinovaly i jinak. Jako u všech ostatních žraloků, mají raggies zuby zakotvené pouze v dásni, nikoli přímo v čelisti a žralok může snadno poškozený nebo starý kus nahradit novým, čerstvým, čekajícím v řadě za ním. Během svého života tak žralok vymění tisíce zubů, někteří žraloci vymění celou řadu během 14ti dnů. No a jelikož naši písečňáci tráví většinu dne v jeskyni, jsou tam v písku i jejich nepotřebné zuby. Naše sběratelská vášeň se v závěru pobytu stupňovala. S pýchou jsme si ukazovali ty největší trofeje a přemýšleli, pro koho doma ještě musíme přivézt ten neobvyklý suvenýr. Mě poslední den zradil můj vlastní zub. Jeskyni písečňáků jsem navštívila s pěkně oteklou tváří. Myslím, že se mi raggies smáli. Jak nedokonalý ten člověk je, když nemůže špatný zub prostě odhodit a dát prostor novému, čerstvému.

"To brčko, co mají zapíchnutý v ploutvi, to je sonda, že jo", ubezpečoval se Martin. O způsobu života písečných žraloků toho člověk ví docela dost ve srovnání s jinými, například oceánskými druhy. Právě díky těmto sondám víme, že raggies migrují uvnitř regionu, během léta putují směrem k zemskému pólu, během zimy se posunují spíš rovníkově. U jihoafrického pobřeží se drží od června do konce listopadu, poté plavou na sever do Cape Vidal, kde se páří. Březí samice plavou dál až k pobřeží Mozambiku a vzápětí se proudem svezou zpátky na jih, kde blízko Port Elizabeth, přibližně 10 měsíců po páření, rodí.

Píseční žraloci poměrně snadno přivykají životu v zajetí, nejsou příliš nároční na prostor a nevyžadují rychlé plavání. Jsou žádaní do akvárií i díky své velikosti a hrozivému zubatému vzhledu. A díky tomuto jejich klidnému přizpůsobení je také podrobně prostudována i další jejich zvláštnost a sice nitroděložní kanibalismus. Zpočátku má v sobě samice asi 20 oplodněných vajíček. Vyvíjející se plody se ale v děloze vzájemně požírají, až zůstane pouze jeden jediný, ten nejsilnější. Samice písečného žraloka má dvě oddělené dělohy, takže nakonec porodí jen 2 mláďata. Ta jsou ale již metr dlouhá (třetina délky matky!!) dravá a snadno čelí nástrahám predátorů. Mláďata jiných žraloků bývají zhruba 60cm dlouhá a zdaleka nejsou tak připravená bojovat s nepřítelem. Podobné kanibaly rodí žraloci mako, žralok nosatý, bílý ale i někteří liškouni a další z řádu obrounů.

A ještě jedna zvláštnost doprovází písečňáka. Když jsem si jednou tak polehávala u nich doma v jeskyni, najednou jsem uslyšela podivnou ránu. Nebudete tomu věřit, ale to si písečňák pšouknul :o) Jako jediní žraloci mají píseční zvláštní zvyk trochu si u hladiny loknout vzduchu, ten drží v žaludku a je to jakýsi jejich "plynový měchýř", který je mírně nadnáší a oni mohou pokračovat ve svém lenivém pohybu aniž by klesali ke dnu. No a když už nadnášedlo nechtějí, nebo v případě obrany, zastrašení nepřítele, prostě vzduch s patřičným rachotem vypustí.

Stýská se mi po nich. Byli mi těch šest dní ponorů milou společností. Těšila jsem se každý den k nim na návštěvu, na jejich dárečky v podobě zubů a na jejich zvědavá očička. Bylo mi s nima v tý jeskyňce fajn. A jenom doufám, že se člověku nepodaří tyhle krásný zvířata vyhubit. Písečňáci patří mezi druhy s velmi nízkou reprodukcí. Dožívají se  25-30 let a samice je pohlavně dospělá v 6ti letech. Plodné období má tedy zhruba 20 let. Rodí každý druhý rok maximálně dvě mláďata. Takže za svůj život přivede na svět 20 písečňáčků, na jedince je to jenom 10 kousků. Zajímavý je i pokus vědců vyjmout pár oplodněných vajíček z těla samice ještě před sežráním sourozenci a odchovat je mimo dělohu. Zvětšit tak počet narozených jedinců od jedné matky. A legrační mi přišla i zmínka o tom, jak vědci, když v děloze samice studovali vyvíjející se embrya, byli do zkoumající ruky pokousáni od těch malých dravých jedlíků.

Naštěstí jsou písečňáci v oblastech, kde se nejvíc vyskytují, tedy u Austrálie, u východního pobřeží USA a u Jižní Afriky, chránění. Ale i tak jejich stav stále klesá, ať již z důvodu komerčního rybolovu nebo rozšiřujícího se plážového záběru.

Věřím, že se naši milí raggies nedají lidmi zastrašit, že se na Protea Banks do svých jeskyněk budou vracet stále a budou i nadále tak nádherně tolerovat naši zvědavou přítomnost.




./gal/_obr_k_clankum/r2008protea2.jpg

žralok písečný se proplétá jeskyními systémy severního cípu Protea Banks



./gal/_obr_k_clankum/r2008protea3.jpg

je krásnej :-)


 
1732242340
   

 
2002-2013 webmaster@napismi.cz
nahoru
TOPlist