Tethys - potápění v pohodě - Strašně dobrej Cocos Island

napsala Alena Talafúsová

Cesta na Kokosový ostrov je dlouhá. Díky jízdě proti vlnám jsem ji strávila v poloze ležmo v kajutě katamaránu Inula. Příkoří ale byla zapomenuta, jakmile se třetí den při rozbřesku na horizontu objevil vytoužený ostrov. Ostatně všechny mátohy vylezly ze svých nor a blaženě roztáhly ústa do úsměvu. Ostrov se přibližoval v celé své nádheře. Hustě porostlý deštným pralesem, vodopády padaly přímo do moře, a fregatky s nafouklými červenými krky nám kroužily na uvítanou nad hlavami. Byli jsme piráti, vracející se z bitvy. Ale poklad jsme nevezli, za tím jsme sem přijeli.

Hurá na check dive! Lokalita Manuelita East. Padám dolů a očekávám testující klasiku, tedy především kontrola zátěže, funkčnost výstroje a buddyho. Přijíždí žralok bělocípý. A hned další a další. Tady za kamenem se válí tři a vůbec jim nevadí, že je okukuju docela zblízka. Přijel se podívat i kladivoun, blacktip, siby, pozdravili jsme langusty, murény, hejna chňapalů a želvu. Byl to spíš check dive ze strany těch nádherných obyvatel dole – přijeli si nás všichni zkontrolovat, co se to tady vylouplo za nováčky. A podobná hojnost, mnohdy mnohem větší, byla na každém ponoru. Někdy jsem si opravdu připadala jako Alenka v říši divů :o)

Kokosový ostrov patří Kostarice, leží v Tichém oceánu 530 km od pevniny. Tvoří ho vrchol mohutné vulkanické hory zhruba 8x3 km. Je neobydlený, je to součást Národního Parku a chráněná oblast zasahuje 12 mil do moře.

Přítomnost sladké vody a kokosového občerstvení byla odvěky příčinou časté zastávky nejrůznějších dobrodruhů, již v 17. století si ho oblíbili piráti. Největší poklady zde byly ukryty kolem roku 1820, ten nejznámější a nejhledanější byl velký poklad z Limy. V roce 1820, když se moc Španělů otřásala v základech, se španělský královský správce v Peru rozhodl ukrýt hromady zlata, stříbra a církevního bohatství na lodi váženého skotského námořního kapitána Williama Thomsona. Loď měla i s nesmírným bohatstvím čekat na moři, jak se situace vyvine. Je vcelku logické, že vážený kapitán situaci nezvládnul a s nákladem zmizel. Ukryl ho na Kokosovém ostrově. Španělé Thomsona sice lapili, ale nic z něj nedostali. Údajně se mu už nepodařilo se na ostrov vrátit a jako zchudlý námořník na Kubě své tajemství svěřil kanadskému dobrodruhovi Johnovi Keatingovi. Nastalo velké hledání. Hledal nejenom Keating, hledalo spousta, spousta dalších a nejenom limský poklad, ale i bohatství, které na ostrově ukryl například pirát Benito Bonita, zvaný "Krvavý meč". Jestli někdo něco našel, to nikdo neví. Jeden z nich, Němec August Gissler, strávil na ostrově 20 let v marném hledání. Zlí historikové tvrdí, že našel jednu minci, zlatý dublon z roku 1788. Faktem je, že Gissler zemřel v New Yorku v naprosté chudobě. Hledání pokladů pokračovalo až do 20. století, celkem bylo zaznamenáno více než 300 expedic. Neustálé výkopy a odstřelování trhavinami ostrov ničilo a tak nakonec kostarická vláda vydala úplný zákaz jakémukoli snažení. Nejmodernější satelitní pokusy s detektory kovu sice objevily tři místa, kde by se mohlo něco skrývat, ale Kostarika již nikdy nedala souhlas k zahájení prací. Kameny s tajemnými nápisy, šipkami a čísly tak zůstanou už jen atrakcí probouzející fantazii a ostrov se může v klidu vrátit k panensky zarostlé, nerušené nádheře.

Ale vrátím se k tomu, proč jsme Kokos navštívili my. Náš druhý ponor byla hned ta nejlepší lokalita, Alcyone, pojmenovaná podle lodi oceánografa Jacquese Costeau, který místo označil za jedno z nejkrásnějších na světě. Bělocípáci tu mají svá oblíbená plata, kde se jich nerušeně válí několik vedle sebe a mezi nimi jsou rozpláclé trnuchy. V klidu tu na všech pracují malí pyskouni a další čističi. Můžete v naprostém klidu přilehnout a jsem přesvědčená, že kdybych tam s nimi relaxovala dýl, taky by mě nějaký ten pyskounek přijel vypucovat. A když jsme čekali na bezpečnostní zastávce u kotvícího lana, bylo pod námi tak 30 bělocípáků. Kroužili kolem lana jakoby byli na promenádě. Dobrá polovina z nich byly těhotné samice. Asi zdravotní "procházka" na čerstvém vzduchu s manželi :o)

Kladivounů bylo na Alcyone taky dost a dost, pouze trochu dál, přeci jen jim ostych nedovolil. Jednou jsem sledovala, jak jeden z nich, ve chvíli omamné očisty pyskounkem, pozapomněl na to být ostražitý a skoro narazil do Tomáše, který už hodnou chvíli nedýchal, schovaný za korálem. Údiv obou byl obrovský. Kladivoun mrsknutím ocasu zmizel, jen se za ním zaprášilo a Tomáš nevěřícně koulel očima. Kolik kladivounů bylo v dálce a v hloubce? Troufám si tvrdit, že jich tam v nedohlednu byly pěkný houfy. Alcyone se stala naší oblíbenou lokalitou.

Bělocípí žraloci sice zase tak vzácní pro potápěče nejsou, ale určitě není obvyklé to množství a krotkost vůči člověku. Nemělo cenu počítat, kolik žraloků člověk viděl na jednom ponoru. Dvacet, třicet? A jak blízko? Někdy i tak, jako máte nyní obrazovku před sebou. Když jsem se přiložila k jednomu odpočívajícímu fešákovi, očičko se svislou panenkou mě sice ostražitě sledovalo, ale žralok se ani nehnul. Pomalounku jsem se přibližovala, jakoby nic. Je směšné, jak si člověk v tu chvíli myslí, že je nenápadný. Žralok přesně ví, jak blízko jsem a přesně vnímá sebemenší změnu mé polohy. Záleží jenom na něm, jakou blízkost připustí. Nakonec jsem ale zřetelně viděla všechny jeho dolní zuby v pootevřené filtrující tlamě a mohla si do detajlu prohlédnout jeho "vousky", tedy jakési trubkovité malé lalůčky, které mu vyrůstají u nosu. A zamilovaně jsme si hleděli do očí.

Další množstevní zázrak byly trnuchy černoskvrnné. Na lokalitě Uloa se naskytla úžasná podívaná. Na písečném dnu u útesu líně proplouvalo kousek nad pískem asi 30 trnuch. Jedna přes druhou, jak létající deky. Tomáš je nádherně nafotil, určitě jste je viděli v galerii. Anglicky se jim říká marbled ray (Taeniura meyeni). Jsou necelé 2 m široké a s ocasem mohou mít až 3 metry. Váží i 150 kg. Na ocase mají trny, které obsahují jed, ale útočí s ním opravdu jen když jsou hodně v úzkých. Zdržují se při dně v hloubkách 20-60 m a sestoupit mohou až do hloubky 500 m. Trnucha je ovoviviparní, tedy vejcoživorodá, což znamená, že v těle samice je zárodek opatřený jakýmsi tenkým vajíčkem a živiny čerpá z vaječného žloutku. Po ukončení vývoje se ještě v těle matky z vajíčka vyklube malá trnucha a hned jde do světa. Najednou se narodí až 7 mláďat asi 35 cm velkých. Na Červeném seznamu ohrožených druhů (IUCN) je trnucha černoskvrnná označena jako druh zranitelný, což znamená, že se blíží označení vysoké riziko vyhynutí.

Na lokalitě Isla Iglesia do mě doslova vrazila želva. Studovala jsem zrovna langustu, když tu jsem dostala ránu ploutví. Želva se hrnula jako tank. V klidu dosedla kousek stranou a začala dolovat list zpod kamene. Nešlo to. Chtěla jsem jí pomoct, ale odstrčila mě, ať si hledím svého. Když popojela, hned jsem list vyprostila a ochotně jí ho nabídla. Sežrala ho! Ihned jsem nesmírně aktivně začala v okolí vyhledávat listy a nosila je mé kamarádce. Vždycky na mě moudře koukla a jakoby mi říkala: "No, tak abych neurazila, kousek si vezmu ".... a do listu ďobla. A tak jsem krmila na Kokosu želvu!

Lokalita Isla Pajara ukázala skvost – mladé stříbrocípé žraloky, měli asi tak metr. Nad písečnou plošinou nás přijížděli okouknout, kroužili kolem a jejich bílé konce ploutví doslova zářily. Na Submerged Rock jsem v puklině dvou skal objevila předpotopní langusty veliké téměř jako Venca a ten má 2 metry :o) Nechyběly ani různé prolézačky, tunýlky vyplněné hejny ryb, chňapalové a kranasi v obrovských seskupeních, byly i manty zakrslé a siby.

A posledním zážitkem, který vám chci vylíčit, byl noční ponor na Manuelita East. Bělocípí žraloci jsou především noční lovci. Na odvážný průzkum jsme se vydali čtyři, klesli jsme do 6 m na písek kousek od útesu a napáskovali se těsně vedle sebe. Baterkami jsme začali svítit kolem a tu vidím v dálce asi 50 světlušek. Pomalu se přibližovaly, bylo to téměř strašidelné.... nebyly to světlušky, byly to oči bělocípáků. A už jich bylo kolem nás nespočet, rejdili ve světlech baterek a číhali na to, kterou ukrytou rybu osvítíme, nebo oslníme natolik, že ji lehce schramstnou. Jeden z nich uviděl jednu nešťastnici ve skulině korálu a hned se tam vrhnul a už tam byla celá smečka, mazec, cucky lítaly a během vteřiny bylo po všem, už zase jen "v klidu" rejdili před námi. Jednou jsem se odvážila posvítit si za nás, samozřejmě, za námi bylo další hejno světlušek.... Před ponorem jsme se na hladině domlouvali, že když to bude divoký, půjdeme třeba po 20 minutách z vody. Byli jsme tam s nimi povolených 45 minut, fascinovaní množstvím a uklidnění zjištěním, že agresivní v žádném případě nejsou. Údajně bělocípí žraloci nepodléhají potravní frenezii, tedy nekontrolovanému žracímu amoku vyprovokovaném krví kořisti a činností ostatních, kdy se žraloci slepě vrhají na vše kolem. Tak se chovají například žraloci šedí útesoví. Bělocípáci jsou hodní a rozumní. No jo, ale věřte tomu, když v té tměkolem proplouvá nespočet zářících lačně pokukujících světlušek.

Kokosový ostrov byl pro mě opravdu velkým zážitkem. Potápění přímo pohádkové, přálo nám i počasí, i když na Kokosu má stále pršet, my měli 6 dní sluníčko. Cesta tam je dlouhá, ale za ten podvodní poklad, který Kokos stále ukrývá, za ten ta daleká cesta stoprocentně stojí.