Tethys - potápění v pohodě - Malpelo 2009 - deník Mary Zemanové

Deník Marie Zemanové z Malpela 2009

Letošní chystaná cesta na Malpelo mne donutila konečně dokončit deník z té minulé a podělit se o něj. Tedy o ty publikovatelné části, samozřejmě. Každopádně se všem případným čtenářům předem omlouvám za nedostatek stylu, slohu, květnaté mluvy a nevím čeho všeho ještě. Nejsem žádný spisovatel a dvojku ze slohu jsem mívala asi spíš proto, že mne měla paní učitelka ráda. A kromě toho, deník vlastně vznikal jen jako zachycení událostí a dojmů pro mou potřebu. Myslím už totiž na zadní kolečka, jak by řekl klasik. Budu mít co číst v domově důchodců.

A že výprava to byla velmi, ale opravdu velmi vydařená a hodná zaznamenání můžete posoudit sami.

5.7.2009 – neděle

Ráno brzy opouštíme hotel v Panama City a nasedáme do minibusu, který nás má odvézt až k lodi apo šest hodinách cesty jsme na místě. Katamarán INULA vypadá celkem impozantně. Kromě naší české partičky s námi jede ještě Manja z Německa. Celkem rychle jí začínáme říkat Máničko. Kromě jiného proto, že přiznala české kořeny. Jmenuje se totiž Manja Slavik. A dokonce umí pár slov česky. Posádka Inuly se skládá z Avida – majitele, kapitána a potápěčského průvodce, Elvina – technika, Samuela – pomocníka a Jorge - kuchaře. Po chvíli vyjíždíme. Nejdřív je to pohodička bez houpání, protože vyjíždíme z řeky a pak ještě pár hodin podél pobřeží. Na otevřeném moři je to pak něco jiného, ale s osvědčeným kamarádem Kinedrilem se to dá zvládnout.

6.7.2009 - pondělí

Ráno hned po snídani následoval obecný potápěčský briefing – co a jak při ponorech dělat a co naopak nedělat, obecná pravidla bezpečnosti, … Na něj hned navazoval briefing o první dnešní lokalitě – Montuosa. Kromě toho nám Arvid vyprávěl, že při předposlední i poslední výpravě viděli hodně Silky Sharks, tj. žraloků hedvábných, kterým se zkráceně říká Silkies a po česku Silkáči. Prý desítky až stovky. Zároveň se nás ale snažil postavit nohama na zem a upozorňoval, že to, co viděli je něco naprosto neobvyklého a že už tam nejspíš nebudou, tak ať se na ně radši vůbec netěšíme. Pak už jsme se ustrojili a před jedenáctou skákali do vody. Rovnou z Inuly. No, upřímně, viditelnost nic moc. Skoro jako na Slapech. Jen víc světla. Po zanoření jsme sice byli všichni, ale už po pár minutách začal Arvid postrádat dva potápěče. Netušil, že čeští potápěči vyznávají pravidlo, že po zanoření je třeba se okamžitě paprskovitě rozprchnout. Na lodi jsme se domluvili, že další ponor bude ještě před obědem. Kousek jsme popojeli s lodí a pak už skákali. Voda byla čistější, ale pořád nic moc. Nicméně už po chvíli jsme mezi skalkami zahlédli dva  bělocípáky. Jupí! A za chvíli o kousek dál v takovém malém kaňonku další dva. Tak jsme se s Kótou za nimi vydali. A byli tam čtyři. Kroužili v kaňonu, kolem nás. Skoro na dotek. Stačilo se jen natáhnout …. Bylo to úžasné, když mi propluli těsně nad hlavou nebo vedle mne a koukali jsme si z oka do oka … Trvalo to několik minut, než odpluli. Pak jsme se vydali dál a narazili na veliké hejno tuňáků a přidali se k němu. Nechali nás. Vypadá to, že se nás tu zvířata nebojí.

7.7.2009 - úterý

Dnešek bude asi celý ve znamení válečky. Co taky po cestě dělat jiného? Na Malpelu budeme až zítra ráno. Po obědě jsme se tedy odebrali pokračovat v relaxaci, i když ne všem je úplně dobře. To my, co si nehrajeme na hrdiny a pravidelně do sebe zasouváme Kinedrily, jsme v pohodě.

8.7.2009 - středa

Jsme na Malpelu. Ostrov je vlastně veliká skála trčící se strmě uprostřed vody. Žijí tu jen terejové maskoví, modronozí a různí další, fregatky, které na rozdíl od terejů neumí lovit v moři a musí jim ryby krást (tyhle vzdušné přepady ještě často uvidíme), dva druhy endemických ještěrek a spousta krabů. Na ostrově je kromě zmíněných zvířat taky permanentní vojenská hlídka, aby prostor chránila před pytláky. Když připlouváme, vidíme z dálky jejich domeček asi v polovině kopce a kolumbijskou vlajku. Vojáci se tu prý střídají po měsíci. Soudě podle jejich vyloďovacího zařízení, to musí být i při jen trochu rozbouřeném moři dost adrenalinový zážitek. Z ostrova vede kovová lávka, z ní pár schodů dolu a pak už několikametrový žebřík, který prostě visí nad mořem a pod nějž připluje člun. Tak tohle bych si určitě odpustila. Když jsme přistáli, tak se Arvid hlásil zdejší vojenské posádce. Zároveň jim při té příležitosti řekl o rybářské lodi, kterou jsme cestou viděli. Nemají tu co dělat. Tohle místo je národní park a dokonce součást světového dědictví UNESCO. Znovu si uvědomuju jaké mámě štěstí, že tu můžeme být. Kolika lidem se to asi tak povede? Prý sem mohou vplout maximálně tři lodě za měsíc a u ostrova může kotvit a potápět se vždy jen jedna. To znamená, že v našem případě bude v celém prostoru maximálně sedm potápěčů. I kdybych ale počítala deset potápěčů na lodi, tak je to 360 potápěčů v celé oblasti za rok. Cestou na první ponor jsme z gumáku zahlídli keporkaky. Pro mne je to první osobní zážitek s nimi, takže jsem nadšená. Při příjezdu na lokalitu hlásil Elvin, že pod námi jsou opravdu hedvábní žraloci. Tak tohle je fakt bomba! Jen se zanoříme a jsou všude kolem nás. Desítky. Stovky. Ty krááááávo!!!! Jsou všude kolem. A nebojí se. Prostě kolem nás v klidu proplouvají. Někteří vypadají i trochu zvědavě. Plavou směrem k nám a až když zvednu foťák nebo se k nim otočím, trochu uhnou. Je to jako na Matějské uprostřed obrovského kolotoče. Jsou prostě všude. Ohromná hejna. Připomíná mi to černobílý film, kde šiky japonských stíhaček zero byly po celé obloze a útočily na Pearl Harbour. Neuvěřitelné. Lepší dárek k narozeninám jsem si nemohla přát. Jak později konstatuje Kóta, narozeninový dort s 300 svíčkami, nedostane hned tak každý! Po chvíli se mezi žraloky objevují obrovští tuňáci. Mňam. Jsou skoro tak velcí jako žraloci. Můžeme je odlišit jen podle jiného druhu pohybu. Je jich tak deset, patnáct. Zadívám se stranou, a co nevidím – kladivoun. A celkem velký. Pak kouknu dolů a nevěřím vlastním očím. Pod námi se přesouvá celé hejno kladivounů. Tak to je teda mazec!!! Celou dobu se přiblble usmívám. Ještě, že to není přes automatiku vidět. Kromě toho, kdo by tu na mne koukal. Všichni nevěřícně sledují ten zázrak kolem nás stejně jako já. Při bezpečnostní zastávce vidíme další silkáče i kladivouny. Neuvěřitelné. Šklebíme se s ostatními na sebe a všelijak projevujeme svou radost a úžas. Na zodiaku vše pokračuje. Jsme jako mateřská školka na výletě. Po přistání posedáváme vzadu na platu, poponášíme výstroj sem a tam a tak nějak se potácíme od ničeho k ničemu. Prostě jsme mimo. Přinesla jsem Kapitána Morgana a oslavujeme.

9.7.2009 - čtvrtek

První ponor byl na lokalitě zvané La Nevera. Slyšela jsem o “Nevěře“, že je to bomba, takže mám velké očekávání. Chvíli po zanoření jsme se s Kótou umístili na jakýsi písečno-kamenitý balkónek a během chvíle tam byli kladivouni. Připlouvali se čistit. Mohlo jich být tak do deseti. Když tam nebyli oni, tak rozhodně hejno ryb Creol Fish (nemá český název), které „pásli“ Almaco Jack a vedle nich proplouvalo hejno Leather Bass (Kožených kaniců). Všude kolem byly murény. Museli jsme dávat pozor, abychom do nich nekopli nebo na ně nešlápli. Kóta dokonce jednu nechtěně přimáčkl a zjistil to až díky tomu, že se mu škubala pod nohou. Po asi čtvrt hodině jsme se přesunuli o kus dál na jakýsi ostroh a situace se opakovala. A pak jsme narazili na mého prvního z blízka viděného Galapážského žraloka. Jedním slovem – macek. Má daleko baňatější břicho než ostatní a vypadá prostě impozantně. Tenhle měl navíc nějakou ukousnutou ploutev. Člověka napadne, co ho asi kouslo? Cestou na zodiaku potkáváme velrybu. Mladou samici s mládětem. Kóta si z radosti začal notovat písničku – Pětatřicet kakaí …. Ach jo. Tohle z hlavy nedostanu a budu si to broukat celý pobyt. Po ponoru jsme si dali prímovní lívance ke snídani a pak relaxovali. Další ponor byl kolem poledne na lokalitě Bajo Suani, což je taková skála pod vodou, kde je prý obvykle neuvěřitelné množství murén. Třeba deset v jedné jeskyňce. Tak tentokrát je jich výrazně méně, ale zase hned na úvod bělocípák. Jinak velká hejna ryb. Prostě spousta života. Naši pozornost rozhodně zaujalo velké hejno velikých žlutoploutvých tuňáků. Mňam. Dnešní třetí ponor dáme zase na La Gringa a silkáčové tam na nás počkali. Viděli jsme je hned z člunu a skákali jim vlastně za krk. Jestli jsme včera byli nadšení, tak dnešek je fakt mimo realitu a všechny naše představy. O tomhle se snad ani nikomu nesnilo. Tak odvážné sny nikdo nemá. Hedvábní žraloci byli prostě všude. Stovky. Tisíc. Tisíce. Jsou všude kolem, pod námi, nad námi, … Netečně plavou a koukají na nás. Snad je ani nevzrušujeme. Ani není třeba se někam za nimi hnát. Prostě připlouvají noví a noví. Jsou nádherní, když tak plavou ve sluncem prozářené vodě. Hřbety mají jako sametové – nádherný odstín. Něco mezi hnědou, šedou, bronzovou a zlatou. Úplně se mi kroutí prsty, jak bych se s nimi chtěla pomazlit. Ani nechci myslet na to, jak vypadá můj profit ponoru. Jednu chvíli jsem s jedněmi ve dvaceti metrech a za chvíli zase proplouvám hejnem o dvanáct metrů výš. Nejlepší ale bylo, když jsem ocitla v osmi metrech a proti mně se blížila úplná stěna žraloků. Přímo proti mně. Bylo to jak útok stíhaček v nějaké počítačové hře. V realitě by snad takhle nahuštěné ani být nemohly. Nakonec to došlo tak daleko, že když jsme nad dnem zahlédli Sibu, byli jsme naprosto unešení z té změny. Stejně tak, když se při bezpečnostní zastávce na nás přišla podívat velká želva. Po vynoření jsme se opět jen přiblble usmívali a nevěřícně kroutili hlavami. A to ještě Kóta, který byl na zodiaku dřív, viděl naši známou velrybu kojit mládě a prý to jednu chvíli vypadalo, že se dokonce vydá naším směrem. To už bychom asi ale fakt rozdýchávali dost těžko. Po návratu na Inulu jsme dlouhou dobu ještě seděli u výstroje, jen tak napůl odstrojení, popíjeli horké kakao a snažili se si to všechno nějak srovnat v hlavě. Ale mozek nám to nějak nebral. Tak to bylo neuvěřitelné. Arvid nám potvrdil, že nic takového tady (ani jinde) nikdy neviděl a že máme opravdu neuvěřitelné štěstí. Před spaním se ještě kocháme pohledem na hvězdy, které jsou tady tak neuvěřitelně jasné, na bouřku, která v dáli blýská, i na samotný ostrov, který ční majestátně hned vedle lodi. Pocit, že jsme jako někde na konci světa a že se nám dostalo neuvěřitelného privilegia tu být má sílu dostat člověka na kolena.

10.7.2009 - pátek

Na pětatřicet kakaí jsem přes noc zapomněla. Bohužel Kóta v nestřežené chvíli vykřikl „kakaí“ a bylo to zpátky. Ach jo. První ponor byl na už osvědčenou La Neveru. Nezklamala. Jak to nazval včera Karel – celkem zajímavý ponor. Opět jsme snad dvacet minut s úžasem sledovali asi patnáct kladivounů, jak se nechávají čistit od malých rybek. Byly jsme s Máničkou na jednom místě a Kóta kus pod námi se snažil ulovit nějaký parádní snímek. Pak jsme si hráli s murénami, chobotnicemi a rybičkami. Vtipná scénka nastala, když se jedna z murén vynořila zespoda skalky, na které jsem ležela a jak mne uviděla, tak se děsně lekla.  Jinak je ale až k nevíře, jak se tu zvířata vůbec nebojí. Při sledování kladiv mne opět obtěžoval jeden šedožlutý Hogfish. Pořád se mi šmrdlal před obličejem, až jsem ho občas prostě musela odstrčit rukou. Jenže za pár pikosekund tu byl zase. Když jsme pak s Kótou vynořovali, proplouvalo pod námi líně hejno asi stovky kladivounů. Dokonce i celkem velké kousky. A k tomu byli nad námi i vedle nás, ve sluncem zalité vodě, staří známí silkáči. A jako by to nestačilo pro náš úžas – proplavalo kolem nás Dorado a dokonce se tak trochu vrátilo na nás kouknout. Nádherná veliká Delfíní ryba s vysokým čelem. Tělo se jí v tom slunci lesklo jako šperk. Nahoře zelená a dole žluté břicho. Krása nesmírná. Wow! Po prímovní snídani vyrážíme na druhý ponor. Lokalitu David ještě neznáme, ale Kóta ji chválí a to je záruka kvality. A je to tak. Stovky kladivounů pod námi, stovky hedvábných žraloků vedle nás a nad námi a mezi tím vším občas prosviští žralok galapážský. Jen je tu trochu temno. Občas to působí až trochu strašidelně. Ale opravdu jen trošičku. Po obědě a siestičce jsme vyrazili na třetí dnešní ponor ke Třem mušketýrům, kolem kterých jinak pravidelně jezdíme. Jsou to tři skály v moři.  Překvapivě se jmenují Atos, Portos a Aramis a o kousek dál menší skalka, která se jmenuje D´Artagnan. Celá skupina se vydala s Arvidem obvyklou trasou, tj. včetně proplouvaní tunelu, ale my s Kótou vyrážíme na lokalitu, kterou objevil při svých předchozích návštěvách zde. Lehli jsme si v asi 35 metrech na kraj podvodní plošiny, koukali dolů a čekali jestli nepřiplavou nějaké velké ryby. Prosvištěly jen dvě Siby, tak se posouváme se dál. Potkáváme veliké hejno Kranasů (Big eye travellies). Jsou uprostřed námluv spárovaní do dvoubarevných dvojic. Samice je stříbrná jako vždy, ale samci se zabarvili do černa. To je znamení toho, že už jsou spárovaní. Dvojice těsně u sebe krouží vodou. Kopírují své pohyby naprosto dokonale. Je to jako dokonalá ukázka akvabel. A my mezi nimi. Bez referenčních bodů je to naprosto úžasný zážitek. Jen tak se vznášet mezi nimi aniž bychom je rušili. Vlastně si nás vůbec nevšímají. Pak narážíme na naši skupinku. Scházíme se nad podvodním pinaclem, který je celý obsypaný klipkami a dalšími rybičkami. Krása. Dost mne bavilo si hrát s malými Hawkfish, kterých je tu fakt hodně a nejen, že se nebojí, ale připadá mi, že se k mojí hře dokonce nadšeně přidávají. Po ponoru jsem se uvelebila do sítě mezi plováky. Ležím si tak dva metry nad hladinou, poslouchám tříštění vln o loď i o skálu, křik terejů a je mi krásně. Tak tomuhle říkám ráj na konci světa.

11.7.2009 - sobota

V noci a ráno prší. Fuj. Dole bude asi pěkná tma, takže tentokrát si foťák určitě neberu. Ani při lepším světle nemám moc dobré fotky, natož tohle. Tak nic. První ponor jsme museli vynechat. Déšť by nevadil, ale s bouřkou by bylo nebezpečné potácet se v člunu na moři. Takže jsme místo toho dali snídani. Nakonec ale bouřka přece jen skončila, nebe se výrazně pročistilo a my vyrazili na lokalitu La Sahara, která se tak nejspíš jmenuje proto, že většinu času se člověk pohybuje nad písečným dnem. Viděli jsme nějaké samotné kladivouny a pak i velké hejno proti obloze. Kóta zasvištěl pod ně a stálo ho to 40 baru, ale za tu fotku se to vyplatilo. Potom už mi připadal ponor trochu nudný, takže když začala bezpečnostní zastávka, tak mne to ani moc nemrzelo. A v tom se to stalo! Hejno silkáčů mezi nimiž se v nižších patrech líně proplétali kladivouni. Hejno bylo všude, připlouvalo a odplouvalo. Většina se tvářila, že jsme jim naprosto ukradení. Prostě něco, co jim stojí v cestě a čemu se musí vyhnout. Někdy se ale ani moc nenamáhali a objížďku dělali dost malou. Když jednu chvíli zapadlo slunce za mrak a proti mně se šinulo čelně celé hejno, napadla mne hudba z Čelistí a trochu mi zatrnulo. Ve slunečním světle ale měli tak nádhernou sametovou kůži, že naprosto chápu, proč se jmenují hedvábní. Vypadli tak krásně a hebounce, že jsem byla opět ve velikém pokušení si je pohladit. Trochu se s nimi pomuchlat. Jako kdyby se kolem mne doma protahovalo kotě. Občas někteří vypadali, že je snad i trochu zajímáme. Jeden menší silkáč si to brousil kolem mne a kroužek stále zmenšoval. Chvílemi to bylo tak na metr. A mezi tím vším se neustále líně vlnila kladiva. Stoupali ze dna směrem k nám. V jednu chvíli prosvištěl jeden kladivoun Olče těsně pod břichem, a protože o něm vůbec nevěděla, tak se dost lekla. Těžko říct, co si při tom myslel ten žralok. Takhle většina z nás strávila dvacet minut. Byli jsme od sebe na dohled, ale většinou jsme si hleděli jen těch koťátek. A když jsme na sebe narazili, tak jsme jen s blaženým výrazem nechápavě rozhodili rukama. Tohle jsme si fakt nepředstavovali ani v těch nejbujnějších snech. Tak jak jsem včera večer přemýšlela o tom, že si tu připadám jako na konci světa, tak teď jsem měla pocit podobný, jen s tím rozdílem, že na ten náš konec navazuje jiný svět, do kterého nás jeho obyvatelé přátelsky pozvali. Cestou zpět na zodiaku samozřejmě probíhala nadšená debata a probírání zážitků. Bylo mi líto Kóty, že ukončil ponor ještě před začátkem toho reje, ale nesl to statečně. Na druhý ponor jsme šli po rychlém a lehkém obědě, neb jsme se domluvili, že pak chceme stihnout ještě jeden. Jako místo jsme zvolili La Gringa. Kvůli silkáčům (alias Tesilkáčům, jak je někdo překřtil). Žraloci se tentokrát nekonali, ale byla to paradoxně příjemná změna. Narazili jsme na veliké hejno kranasů a vyhráli si s nimi skoro půl hodiny. Ryby kolem nás vytvářely různé formace a jednu chvíli to skoro vypadalo jako olympijské kruhy. My jsme mezi nimi proplouvali a ony se rozestupovaly a kroužily kolem nás. Bylo to tak krásně poklidné a přátelské. Moc se mi líbilo, když plavalo celé hejno proti mně a synchronizovaně otvíralo tlamičky. Škoda, že se mi to nepodařilo vyfotit. Třeba příště. Třetí ponor byl na oblíbené La Nevera. Ze začátku se nic nedělo. Umístili jsme se s Kótou a Máničkou na náš oblíbený balkónek a čekali. Po chvíli přijelo pár kladiv, ale nic moc. Když tu náhle Kóta ukazuje na veliké hejno v dálce, tak jsme vyrazili. Byli rychlejší. Po chvíli se opakovala stejná scénka. Trochu jsme se s Máničkou nudily, tak jsme začaly bavit po svém a hrát si s mořskou okurkou. Kromě toho jsme nevěřícně kroutily hlavou, když kolem nás těsně, ale fakt těsně prosvištělo několik murén. Skoro do nás narazily a jedna se mi otřela o nohu, ale vůbec je to nevzrušovalo.

12.7.2009 - neděle

Ráno jsme do sebe kopli něco ovoce a šup do gumy, tedy neoprenu. První ponor na La Nevera začal výborně. Hned po zanoření jsme narazili v pár metrech na velrybího žraloka. Byl trochu menší. Tak čtyři metry. Ale vůbec se nebál a v klidu kolem nás proplaval. Nad ním byl v tu chvíli galapážský žralok a za patami nám plaval kladivoun. Fakt dobrý. Pak jsme pokračovali jako obvykle. Čas od času proplaval kladivoun. Náš oblíbený balkónek byl obsazený Olgou a Pavlem, tak jsme se s Kótou přesunuli dál a sledovali kladiva všude kolem, když tu připlaval galapážský žralok jako kráva, respektive Matka všech galapážských žraloků, jak ho nazval Kóta. Pak už jsme jen tak plavali sem a tam a koukali na život kolem. Elegantně propluly kolem dvě Siby. Hejna silkáčů se nekonala, ale tady jsme je předtím stejně nikdy neviděli. A navíc, i tak toho bylo fakt dost. Druhý ponor byl na Davidu. Kóta se vydal sám do hloubky ulovit fotku hejna kladivounů proti obloze a my ostatní jsme vyrazili na standardní zdejší ponor. Asi v sedmé minutě jsme viděli hejno kladivounů. Nebylo jich sice tolik jako v minulých dnech, ale zase byli větší. Třetí ponor byl na La Gringa. Celou dobu nic zvláštního. Občas proplul v dáli kladivoun. Jeden se za námi dokonce vrátil. Ale jinak nic extra. Většinu času prostě modrá voda. Když už jsme byli u skály a víceméně se chystali k zastávce, spustil se Kóta o trochu níž pod ostatní a já s ním. Minuli jsme menší hejno Leather Bass, z nichž někteří se k nám připojili. Dva si mne připlavali zblízka prohlídnout a poté se jali Kótovi otírat o ploutve. Jeden se po chvíli vrátil ke mně a začal se o mne otírat. Hladila jsem ho po břiše a vypadalo to, že se mu to líbí, protože se stále vracel. Když se k nám přidala Olga, začal se velký kanic cpát jejími bublinami. Bylo to jako setkání třetího druhu. Měla ho těsně před obličejem, takže to chvílemi vypadalo spíš jako mezidruhová líbačka pod vodou. Polykal její bubliny z plna hrdla, dalo by se říct. A pak je postupně vypouštěl. No, proč ne? Každý musí mít přece nějaký koníček. Kanicové se dokonce přetahovali o to, kdo se k nám dostane a byla to trochu mela. Uhýbala jsem Olze a trochu mě to vcuclo do úžinky mezi skalkami a táhlo mě to nahoru. Když jsem to překopala, přesedlal kanic ke mně a začal „líbat“ moji masku. Super zážitek. Upřímně, kterou holku by nepotěšilo, když o ni chlap projeví takový zájem? Na zodiaku jsme se shodli, že to byl další úžasný zážitek. I když jsme neviděli žraloky, rozhodně to stálo za to.

13.7.2009 – pondělí

Poslední den na Malpelu začal kouzelně. Po částečně probdělé noci, kdy někde neustále něco pískalo a bouchalo, jsem se v šest hodin ještě povalovala v posteli, když tu slyším volání, že je u lodi velryba. A byla tam. Jen pár desítek metrů od nás. A kromě ní delfíni skákali na všech stranách. Spousta. Tak tomu říkám důstojné rozloučení! Ach jo. Bude se mi stýskat. Na první dnešní ponor jsme si jednomyslně vybrali oblíbenou La Neveru. A začal mazec. Hned po zanoření proplul kolem kladivoun. Celkem blízko. Pokračovali jsme s Tomem na náš oblíbený balkónek a čekali. Přišli. Dole pod námi svištěla kladiva. I nad námi. Jako vždy otravoval šedožlutý kapr. Pak jsme pokračovali dál a kladivouni byli co chvíli kolem nás. Samostatně nebo v partičkách po cca pěti kusech. Co chvíli jsme se zastavili a čekali. V jeden takový okamžik se z hlubiny zase blížil stín. Šinul si to těsně nad povrchem a kopíroval ho. Směrem k nám. Zadržovala jsem dech, abych co nejvíc oddálila okamžik, kdy kladivoun ladně zahne a odpluje úplně jinam. Ale samice stále držela směr. Přesně na mne. Nedýchala jsem. Vlastně mám pocit, že se mi snad i zastavilo srdce. Jen jsem pozorovala to nádherné zvíře. Pět metrů. Dva. Samice lehce stočila hlavu a koukala na mne jedním ze svých očí. Tak tomu říkám oční kontakt! Teprve když ode mne byla asi na metr, dokončila plynule zatáčku a pokračovala dál. Ááááá! Ještě za ní chvíli koukám a pak se teprve nadechnu. To snad není možný!!! A aby toho nebylo dost, jen o chvíli později zažíváme s Tomášem něco podobného, ale násobeno tak dvaceti. Prostě se nad námi a kolem nás skoro na dotek provlnilo celé hejno. To je škoda, že Tomovi nefunguje foťák. To by byly fotky! Já s tím svým jsem se ani nesnažila. Asi by z toho něco vyšlo, ale radši jsem si ten zážitek prostě „jen“ užila. Tak tedy fakt nevím, čím by se tenhle ponor dal ještě vylepšit. Tahle myšlenka mi vydržela jen pár minut. Byli jsme schovaní mezi kameny, když mi Tomáš ukazuje někam dolu. Asi kladiva. Chci se vydat za ním, ale periferně zahlédnu pohyb a nejdřív si myslím, že mne asi šálí zrak. Jenže když se otočím, je to tam! Z leva a trochu zespoda si to k nám šine asi čtyřmetrový velrybí žralok. Asi to baby, co už jsme párkrát viděli. Křičím do automatiky na Toma a ten se po chvíli otáčí. Sledujeme s úžasem, jak kolem nás kolos pomalu a nevzrušeně proplouvá. Aniž by se nechal vyrušit, pokračuje stálým tempem podle zvedajícího se dna. Podívám se k hladině a vidím kamarády, jak si to kraulují za ním. Někteří z bezpečnostní zastávky a někteří už po hladině. Bez problému ho stihli. Byl prostě úplně v poho. My s Tomem začínáme taky stoupat směrem k hladině. Někde kolem deseti metrů si chci začít chystat bojku, tu když se vynoří hedvábný žralok, za ním druhý, třetí, ….. celé hejno. Zůstali tu asi jako delegace toho tisícihlavého hejna z minulých dní, aby se rozloučili. Důstojně! Krouží kolem nás a mám pocit, že jsou všude. Pomyslím na Toma, který už má asi málo vzduchu a vyndávám bójku. Trochu s napětím čekám, jak na ni zareagují žraloci. Vybavila se mi totiž historka, kterou nám Kóta před pár dny vyprávěl a ve které právě silkáči ukousli jednomu potápěči přesně takovou bójku. No uvidíme. Rozvíjím ji víceméně po paměti a sleduji žraloky. Vypadají, jakoby je to zaujalo, ale možná je to jen moje fantazie nebo touha po adrenalinovém zážitku. Útok nepřišel. Kroužení pokračuje stále stejně. Kontroluji kde je Tomáš. Nerada bych mu pustila bójku přímo pod zadkem. Jejda. Ještě, že jsem se koukla. Byl fakt přesně nade mnou. Takže kopu kousek stranou, stále mezi žraloky a vypouštím bójku. Bójka si to šine hejnem k hladině zcela bez problémů. Možná měl ten kluk tehdy nějakou jinou značku :o) Takhle jim zjevně vůbec nevadí. Na hladině se potkáváme s kamarády a jako na konci většiny ponorů zde, máme všichni lehce vyšinutý výraz v obličeji, hloupě se šklebíme a mluvíme jeden přes druhého. „Viděls tohle? A viděls tamto? Ty kráááso, kdybys viděl, jak na mě jel!“ atd. atd. Karel nám nadšeně vypráví, že už ví jak zahnat kladivouna, který je na vzdálenosti 20 centimetrů. Pustil na něj bubliny. Ale asi to není úplně stoprocentní metoda, protože prý se otočil trochu neochotně. Možná to byla holka a chtěla pusu. Kdo ví. Každopádně má teď Kája bezkonkurenčně nejvyšinutější výraz, zpívá si a k tomu navíc ještě tančí. Což jak jistě každý uzná, není v zodiaku plném výstroje a skákajícím po vlnách, nejjednodušší. Zvládá to ale zcela bravurně a já se mu vůbec nedivím. Vlastně mám co dělat, abych se k němu nepřidala. Po příjezdu na Inulu ještě stále plní dojmů ukládáme výstroj, sprchujeme se a popíjíme horké kakao. Postupně se nicméně odebíráme relaxovat. Hlavně Olga, která v noci skoro nespala, se těší do postele. Tu si ale moc neužila. Během pár minut někdo křičí „Ty vole, velryba!“ Letíme na záď a opravdu. Mezi lodí a Malpelem, tak třicet, čtyřicet metrů od nás je keporkak. Vidíme ho pod hladinou, kterou po chvíli proráží a skáče do vzduchu. „Breach, breach!“ křičí Kóta. Teď a ještě několikrát. Při některých výskocích je vidět celá přední část včetně prsních ploutví. Je to to naše baby, které jsme už několikrát viděli. Ale tohle je fakt jedinečný zážitek. Velryby proplouvají podél naší lodi a my je shora sledujeme až na špici. Karel popadl masku a šnorchl a snaží se je dohnat, ale nemá šanci. Olga, která před tím ulehla do postele, se jen vyklání z okna své kajuty a mačká spoušť svého Nikonu. Nechce ztrácet drahocenný čas vylézáním. A navíc to ani nebylo potřeba, jak později zjistíme, fotky má i tak výborné. Na druhý ponor místo původně plánovaného potápění s barakudami vyrážíme zase na La Neveru. Podle všech zkušeností je to nesmysl, kladivouni se tam jezdí čistit jen ráno, ale nedá nám to. Co kdyby. Vždyť to bylo tak fenomenální. Tentokrát se ale ukáže, že česká přezdívka Nevěra lokalitě sedí. Chová se opravdu tak. Na úvod sice vidíme pár kladivounů, ale pak už kromě pár jacků, tuňáků, hejno kranasů, které nás bere do středu svého kruhu (vypadá to jako veliká svatozář), asi tuny murén, obrovských langust a spousty dalších živočichů víceméně nic. Prostě takový poklidný a pohodový ponor. Na zdejší podmínky, samozřejmě. Všude jinde bych z toho byla naprosto urvaná. Vracíme se zpět a vidíme u vojenské stanice mávat Máničku. Tedy předpokládáme, že to je Mánička. Na tu dálku vidíme vlastně jen mávající postavu ve žlutém triku. Mánička obětovala ranní ponor výměnou za návštěvu ostrova. Ještě před naším prvním ponorem ji Samuel odvezl k žebříku, po němž se z člunu leze na lávku vedoucí až na skálu. Tam začíná lano, po němž je třeba šplhat vzhůru. Vzhledem k rannímu dešti to prý dost klouzalo. Mánička nám pak po návratu na Inulu všechno náležitě popsala. Dokonce nebyla jen na stanici, která je asi uprostřed cesty na vrchol, ale byla až nahoře u majáku. Prý jako první evropská žena. Poklábosila se šesti mladými vojáky, kteří mají měsíc službu na ostrově, vyfotila si tereje a místní endemické ještěrky a zase se vracela zpět. Unavená, ale nadšená. Třetí ponor jsme dali na lokalitě Altair de Virginia, kde jsme ještě nebyli. Byla vlastně na místě, kde jsme dopoledne viděli velryby, tj. někde mezi ostrovem a naší lodí. Vlastně bychom asi ani nemuseli gumákem. Dalo by se to v pohodě doplavat. Po „zklamání“ z druhého ponoru nemám velká očekávání. Koneckonců, vzhledem k tomu, co už jsme všechno viděli, i kdyby tam nebyla ani voda, tak si nemáme na co stěžovat. Domlouváme se s  Kótou, že naším cílem je vlastně jen si tak zaplavat s hejnem barakud a že se nebudeme hnát do hloubky za žraloky. Ani jeden si dokonce nebereme foťák. Přichází nicméně překvapení. Hned po zanoření propluje kladivoun. Jdeme do asi patnácti metrů a pod sebou nad písečným dnem vidíme hejno tak šesti kladivounů. Takže co se dá dělat – jdeme se na ně podívat. Klesáme ke dnu a jako zvědové se snažíme splynout s terénem. Jen ty bubliny nám to kazí. Hejno je tu. Přijíždí těsně nad dnem. Sledujeme je znova a znova. Po chvíli mi Kóta naznačuje, že se posuneme ještě víc dolů, až ležíme na písečném dně v zahradě plné Garden Eelů. Aspoň máme na co koukat i mezi nálety kladiv. Po dvaceti minutách sledování kladivounů se přesouváme přece jen za těmi barakudami. Jsou tam. Veliké hejno, které pasou dva Almack Jack. Hejno se před nimi posouvá a rozestupuje. Občas je Jack v jakémsi prázdném „oku“ uprostřed hejna. Vypadá to, že se barakudy víc bojí Jacků než nás, což Jackové asi pochopili, neb je tlačí přímo na nás. Když se vynadíváme, posouváme se dál. A co nevidíme. Další hejno barakud. Tentokrát ale jen s jedním pastýřem. Hejno vypadá jinak. Je celé takové kompaktní. Dalo by se říct, že by mezi rybami nepropadl ani špendlík a na pohled mi to připomíná ježka – z masy ryb čnějí ty jejich špičaté tlamičky. Jack hejno trochu rozhýbal, takže mezi rybami prosvítala voda, ale během chvíle se opět semkly. Nejdřív na špici a další řady ryb se jakoby zasouvaly mezi ty předchozí, až už zase bylo hejno jedna velká kompaktní a bodlinatá hmota. Pokračujeme dál a sledujeme malé rybky, když tu zahlédneme hejno kladivounů. Hejno se vrací. Chvíli váháme. S myšlenkou „ale co, jsme tu naposledy“ se spouštíme zpět do třiceti metrů a skrýváme se na dně. Z jedné strany se blíží šik typických stínů a z druhé taky. Když v tom se hejna spojí a obrátí směrem přímo na nás. Stíny se postupně zaostřují víc a víc. A už před námi přelétá šik, který připomíná letecký svaz řítící se bombardovat nějaké město nebo třeba přehlídku letadel na leteckém dni. Panebože, vždyť jich je snad sto! Tak tomu říkám rozloučení. Jen hejno zmizí v dáli, šine se v protisměru jeden osamocený, ale zato velký kladivoun. Ještě chvíli je pozorujeme a pak už se vydáváme směr hladina. Co víc jsme si mohli na závěr přát? Kladivouni, kam se podíváš. Na hladině i na člunu opět probíhá typická diskuse. Stejně jako o chviličku později na lodi. Jak jsme se shodli „žralokokoruna“ byla tady výrazně devalvována a blíží se zimbabwské měně. Žralokokorunu jsme vymysleli jako přepočet ceny výpravy na počet viděných žraloků, tedy správněji kolik nás stál jeden viděný žralok. Ještě před věčeří jsme odkotvili a vyrazili směr Panama a přístav David. Jen na jeden motor. Druhý je nějaký pokažený, takže ho víceméně celá posádka opravovala. Celou večeři, celý večer, o půlnoci, v jednu, ve čtyři. Až když se pomalu chystalo svítání, naskočil. A tím končí naše dobrodružství u ostrova Malpelo. Pro tento rok. Já se tedy rozhodně hodlám v příštím roce vrátit. Chci vidět feroxe, jak se důvěrně říká žralokovi ostrozubému - Odontaspis Ferox. Snad budu mít aspoň trochu podobné štěstí jako letos.