Tethys - potápění v pohodě - Jižní Súdán – křehká oáza podmořského života

napsal Tomáš Kotouč pro časopis Buddy

Jedním z trendů v současném potápění je jev, který bych nazval hypermarketizací. S jeho symptomy se potkávám stále častěji. Stavějí se stále dokonalejší lodě, které se začínají podobat Mc Donaldům, dokonale pohodlné, s dětským koutkem pro nepotápěče, čím dál větší, aby byl větší i zisk. Potápěči toho sice pod vodou moc neuvidí (kromě jiných potápěčů), ale něco vidět, není to překonané a zbytečné? Vždyť na lodi je vířivka a pět chodů skvělého jídla. Potápění zdržuje! Divemasteři se střídají jako ponožky, minulý týden prošli seznamovačkou s lokalitami a dnes již dělají průvodce. Potápění berou jako atraktivní životní styl mládí a na briefingu řeknou, že delfín je ryba. Itinerář a styl potápění je pevně naroubován, požadavky potápěčů s lítostí odmítnuty, protože by narušily program a bezpečnostní standardy. Můžeme tomu říkat třeba globalizace a je to pro dobro nás všech.

Znám dvě lodě, které jsou pravým opakem tohoto jevu. Jednou je Inula kapitána Arvida Martinkata, který ji před 25 lety postavil a od té doby z ní neslezl. Posledních osm let s ní vozí potápěče k ostrovu Malpelo. Druhou je Don Questo kapitána Lorenza Segaliniho, který brázdí 13 let súdánské Rudé moře. Nejen to. Jako první a doposud poslední (neuvěřitelné!!!) se vypravil do oblasti jižních Suakinských ostrovů, které 13 let mapoval, uskutečnil stovky expedičních ponorů a nyní svým klientům dokazuje, že Rudé moře žije. V místě, kam nejezdí kromě Don Questa žádné jiné potápěčské lodě, žádné rybářské lodě ze Súdánu i Jemenu. Do oblasti, která skutečně působí jako oáza, kam se odpluly schovat všechny ryby z Rudého moře, delfíni, želvy, žraloci, kde jsou nedotčené korálové útesy a křišťálově čistá voda.

Strávil jsem s Lorenzem čtrnáct dní na moři. Potápění a lokality splývají v jakýsi zamlžený sen, pouze fotografie připomínají konkrétní místa a realitu zážitků. Korunním princem Suakinů je Lorenzům divemaster Maurizio. Zjevem zapadá do prvního odstavce, ale tím to končí. Tak dobrého divemastera už jsem dlouho neviděl. Jeho „ty vole“ se sicilským přízvukem mě ještě teď baví. Jeho „šestý smysl“ jak najít kladivouny v hluboké volné vodě, je neuvěřitelný.

KLADIVOUNI

Asi všichni kromě mě, jeli do jižního Súdánu za kladivouny. Já si trošku nafoukaně říkal, že ty pravé kladivouní ponory se přece dělají jinde a nakonec jsem se vlastně nezmýlil. Ale přesto jsem ve svém očekávání Súdán hrubě podcenil.

Prvním faktem je, že dostat se v Súdánu ke kladivounům na dobrou fotografii je mnohem těžší, než ve východním Pacifiku. Ale druhým faktem je, že v jižním Súdánu je kladivounů neuvěřitelné množství. Vlastně jsou úplně všude. Někde pár kousků, někde pár desítek, ale někde bez přehánění pravá kladivouní stěna o 100 až 200 jedincích.

Jsou hluboko a ve volné vodě kolem kolmých stěn. Nejsou tu čistící stanice jako na Malpelu a Darwinu, není se kam schovat. A tak je pouze na libovůli hejna, jak blízko se k Vám přiblíží. Fascinuje mě, jak Maurizio ví, kdy a kde hejno nalézt. Již na briefingu říká: teď uvidíme padesát kladivounů, teď jenom pět, zítra jich bude sedmdesát, pozítří stopadesát, ráno je uvidíme, večer ne, a všechno platí. Safra Maurizio, klobouk dolů a palec nahoru! Někdy jsou na hranici viditelnosti, někdy jich pluje sto mezi námi a stěnou reefu, slunce ozařuje jejich těla, nádherný zážitek, ale na fotku to prostě není.

ŽRALOCI HEDVÁBNÍ

Žralok hedvábný je jeden z nejlepších žraloků na focení. Jeho genetická výbava pelagického predátora neobsahuje plachost a i úplně malí žraloci se doslova otírají potápěčům o nohy jako pejsci. Volná voda nenabízí tolik potravy co útes,  silkáč loví bez přemýšlení, snaží se urvat co se dá. V Súdánu jsem se dusil smíchy obklopen metrovými štěňaty, která se ke mně z dálky řítila s evidentním záměrem v očích sníst mě. Napřed mi vrazili čumákem do foťáku a pak si teprve uvědomili, že jsem 10x větší. Občasný dvoumetrový dospělec už se moudře držel kousek dál a jen čekal, jestli ze mě nevypadne svačina.

Množství silkáčů na jižních Suakinech je povzbudivé. Pár jich bylo na každé lokalitě a na Lorenzově kotvišti Home, se jich motalo kolem lodi čtyřicet od rána do večera. Udělali jsme si silkáčí den. Úplně jsme zrušili itinerář a chodili si přímo z plata do vody jak jsme chtěli. Každý si tak užil svoji soukromou chvíli s přítulnými žraloky bez dalších potápěčů. Netřeba dodávat, že pro fotografy a kameramany je to ideální situace.

Zajímavostí je, že opravdu dospělých silkáčů jsme viděli jen pár. Z 90% se jednalo o potěr do délky 120cm. Je možné, že jižní Suakiny jsou jakousi silkáčí školkou?

OSTATNÍ ŽRALOCI

Žraloků bělocípých útesových je na Suakinech dostatek. Vyskytují se na každé lokalitě a pokud je náhodou nespatříte, je to spíše tím, že přes den odpočívají pod korály a v jeskyních a vy se špatně díváte. Populace je zkrátka zdravá.

Naopak jsem neviděl ani jednoho žraloka černoploutvého. Těžko říct proč, měli by tu být, ale jeho záliba v naprostých mělčinách do dvou metrů  jej možná posouvá z klasických oblíbených potápěčských profilů.

Viděli jsme i jednoho žraloka tygřího! Zatímco nás Maurizio vedl neomylně za kladivouny, objevil se nezaměnitelný profil tygra, vyplouvajícího podél stěny z padesáti metrů. Odhadem třímetrový, držel si nevzrušeně svoji cestu, nedbaje, že mu Jirka Pánek téměř leží na zádech.

Čekal jsem více žraloků šedých útesových. Spíš než o hejna se jednalo o jednotlivé kusy a obvykle strašně hluboko. Vznášejíc se v padesáti metrech, vídal jsem jejich obrysy stále hluboko pod sebou. Takže co se týče šediváků, suakinské Palau se rozhodně nekonalo. Snili jsme o žraloku stříbrocípém a liškounovi, ale tyto vzácné druhy, které již byly v Súdánu viděny, nám tentokrát unikly.

Naopak štěstěna nám přála poslední den. Klimbáme na decku ve vedru súdánského poledne, když cítíme jak Don Questo brzdí. Přichází Lorenzo a zve nás na rozplavbu s velrybákem. Opravdu, kolem lodi se plácá pětimetrový mrňous. Tuším, že to kolem velrybáka bude maso a tak raději zůstávám na palubě a pozoruji z výšky jak se bude dařit. Maso to tedy je, patnáct lidí krauluje kolem žraloka, ale ten je stoprocentně zabraný do krmení, takže blázinec nevnímá. Po hodině lidičky umdlévají a maso řídne. Ale kdo vydržel do konce, si konečně užívá s velrybákem zaslouženého soukromí. Po 90 minutách už je i Patrik na ručník, ale díky němu teď máme v časopise originál súdánského velrybáka!

MANTY

Zhruba obden jsme zahlédli i mantu. Bohužel ne na čistících stanicích, ale vždy pouze proplouvajícího jedince. Někdy daleko, ale někdy i téměř na dotek. Podařilo se mi tak nafotit zblízka břicho jedné z nich a poslat fotku Andree Marshall (viz článek o mantách v předchozím čísle Buddy). Andrea potvrdila mé tušení, že se jedná o pelagický druh manty Manta birostris. Zároveň mi sdělila neuvěřitelnou věc, že se jedná o první pozorování birostris v súdánském Rudém moři. Začíná mě to docela lákat na lokalitu Mesharifa, kde se občas manty koncentrují při požírání planktonu v počtu mnoha desítek jedinců. Budou tam i birostris nebo pouze alfredi? Je možné, že Mesharifa by se po Mosambiku stala druhou oblastí s výskytem obou druhů mant!?

A TO OSTATNÍ...

Rozhodně zdravá populace delfínů. Rovnoměrně zastoupeny zejména 3 druhy, delfín skákavý, obecný a dlouholebý. Každý druhý ponor akustický a každý den vizuální kontakt pod vodou. Ale klasika, blíže k potápěčům nechtěli, projevovali buď naprostý nezájem nebo lehkou nelibost z naší blízkosti.

I po třinácti letech působení Don Questa na Suakinech, jsme podnikli několik ponorů na neznámých bezejmenných lokalitách. Nikdy nezklamaly, stejně nekonečná hejna ryb jako jinde znamenala, že Suakiny jsou opravdu mimořádné a je téměř jedno, kde se potápíte. Nicméně jeden expediční ponor byl opravdu nezapomenutelný. Ostrá hrana reefu padala do hloubky pod úhlem 45°. Nejprve obrovští napoleoni. Poté velké hejno kladivounů  plujících přes hranu v 60 metrech – tady by to snad na fotku při velké dávce štěstí nakonec šlo. No a na závěr vysycování na volné vodě s hejnem barracud. To co teď řeknu mi nemusíte věřit, ale je to tak. Najednou si říkám, tady bych si teď uměl představit plachetníka. Na hraně viditelnosti vidím Maurizia jak ukazuje před sebe a plave maximální rychlostí. Maurizio, kašlu na tebe, vláčím foťák s externími blesky, buď to co vidíš ke mně připlave samo od sebe a nebo mám smůlu. Takže věřte nebo ne, Maurizio honil dva plachetníky.

Želvy pod vodou, ano, samozřejmě. Tradiční rudomořské druhy, kareta pravá a obrovská. Ale také jsme viděli želvami rozryté pláže a dokonce jsme při jednom vylodění pozorovali právě vylíhnuté želvátko. Suakiny jsou důležitým inkubátorem mořských želv.

Pro mě osobně je největším kouzlem Suakinů množství ryb. Porovnání s Egyptem je až tristní. Množství druhů  i velikost hejn téměř na každé lokalitě je naprosto srovnatelná, možná i převyšující nejlepší lokality z Raja Ampat. Jen si představte útes s kolmými stěnami, na jihu i na severu s rozsáhlým platem v 25 metrech, porostlým obrovskými korálovými bloky tvrdého korálu i rozevlátými pestrobarevnými loukami měkkého korálu. Nad platem krouží ryby. Tisíce bodloků modrých, stovky bodloků jednorohých, stovky soltýnů  černoploutvých , stovky soltýnů žlutoocasých, jednotlivé barakudy velké. Dále odhadem deset druhů chňapalů, co druh to velké hejno. Očaři, chrochtalové, jehly, lulanky, papouščí ryby včetně ploskozubců vysokočelých. Havýši, čtverzubci, murény, trnuchy a siby. Desetitisíce malých bradáčů, kranasové velkoocí, modroploutví i obrovští. To čím Súdán zlatý korálový trojúhelník mezi Filipínami a Indonésií dohnat nemůže, je makro. Nemůže za to. Prostě taková biodiverzita v Rudém moři nikdy nebyla. Přesto jsem byl uchvácen nádherným nahožábrým plžem Polycerou velkorohou, který je zároveň rudomořským endemitem.

BUDOUCNOST

To špatné na závěr. Budoucnost je temná, není nejmenších pochyb. V Egyptě působí 900 potápěčských lodí, v Súdánu 12. Z těch dvanácti pouze jediná ví, kde se potápět na jižních Suakinech. V nebližších letech se zájem potápěčů přesune z Egypta do Súdánu a ten se pomalu stane Egyptem. Začátkem července došlo k rozdělení země, celé pobřeží má nyní pod palcem súdánský prezident, diktátor a mezinárodně hledaný zločinec. Bude třeba kupovat voliče a peníze poskytne turistický ruch. Expanze turismu nebude nijak regulována a bude se řídit výhledem na nejbližší volební období. Po nás potopa. Kuchaři na potápěčských lodích budou lovit ryby nejen během přeplaveb, ale i přímo na reefech. Již přítomnost pěti lodí na Suakinech bude pod vodou znát. Rychlokvašení divemasteři si nedovolí kritizovat klienty za šlapání po korálech. Přijdou ruské a čínské peníze a začnou růst hotely. Miliony turistů ročně budou chtít čerstvý seafood. Na Suakinech bude tlačenice potápěčských a rybářských lodí. Ekosystém zkolabuje.  Takže za deset let sraz na jižních Suakinech.