Tethys - potápění v pohodě - Socorro Islands 2014 podle Alenky

 Socorro Islands 2014 podle Alenky

Než jsem odjížděla v březnu na Socorro, potápěčsky jsem se vyladila shlédnutím několika videí z místních lednových ponorů na YouTube. Panáčkovali tam delfíni, kladivouni se lísali a keporkaci nahlíželi potápěčům přímo do kamery. Asi díky teplejší vodě jsme to neměli tak pestré, ale přesto bylo zážitků spousta.

Souostroví Revillagigedo, zkráceně nazývané Socorro, podle největšího ostrova, najdeme zhruba 400 km na jih od mexické Baja California v Tichém oceánu. Trvá dlouhých 24 hodin plavby, než se objeví obrys prvního ostrova, San Benedicto. Je smutný, ponurý, téměř bez vegetace, čitelně poznamenaný posledním výbuchem sopky z roku 1952. Ostatně i zbylé ostrovy jsou podobně nevlídné, suché a opuštěné. A právě kontrastem je život pod hladinou. Na potápění se jezdí v listopadu až květnu, kdy je moře poměrně klidné. Teploty vody se pohybují koncem ledna až začátkem dubna kolem 21-24 ºC, ostatní měsíce jsou teplejší. Zdejší moře ovlivňují dva proudy, teplý Severní rovníkový a studený Kalifornský a jejich setkání u ostrovů a následné výstupové proudění přináší do povrchových vod živiny a tudíž výhodu většího počtu velkých ryb a žraloků. V místních vodách bylo zaznamenáno až 9 druhů žraloků, já osobně jsem se na tomto výletu setkala se žraloky bělocípými, galapážskými, silky, kladivouny a stříbrocípými.

My jsme se potápěli především u dvou ostrovů, San Benedicto a Roca Partida, což je malá skála uprostřed širého moře a dominuje celému zdejšímu potápění. Je to jenom vrchol podmořské hory, divoký, tříštěný mořem a celý bíle označený guanem mořských ptáků. Padá do hloubky 80 m a na kolmých stěnách člověk snadno splyne s prostředím. Hejna seskupených ryb občas jako když střelí rozrazí velcí kranasové a tuňáci, překvapilo mě i množství ježíků, nebo spíš ježíčků. Byla místa, kde jich po mně svýma velkýma očima pokukovalo i 10 najednou. A stejně tak langusty. Ty se pod některé převisy doslova postavily do fronty, aby mi mohly zamávat. A příjemnou atrakcí jsou i balkonky, kde relaxují bělocípí žraloci. Někdo je tam naskládal na sebe do pyramíd a oni si tam spokojeně odfukují. Možná je tam tak naskládaly právě ty obrovské langusty, které všechno hlídají z koutu převisu a když člověk připluje moc blízko, hned šermují tykadly, aby jim ty hromady fešáků nepobořil. Když jsem takhle načapala asi 8 bělocípáků na sobě, fascinovaně jsem sledovala jenom těch 8 párů očí, které bedlivě kontrolovaly každý můj pohyb. Ale neodpluli, uvelebila jsem se kousek od nich a spokojeně jsme si tam chvíli synchronně odfukovali.  Kolem skály proplouvají i žraloci galapážští, dokonce i poměrně vzácní velcí stříbrocípí  a hlavně mnoho dalších bělocípých žraloků, z nichž dobrá polovina byly těhotné samice. Radost pohledět na ta vzedmutá břicha, tady se to ještě krásně namnoží a za chvíli tu bude o balkonky nouze.

Souostroví se skládá ze 4 ostrovů a vzhledem k sopečné nevlídnosti si udrželo izolovanost od lidského osídlení. V roce 1957 na největším Socorru vznikla námořní základna a okolí ostrovů začalo být alespoň částečně sledováno a chráněno. V současné době je na ostrově námořní osada s provizorní přistávací dráhou a meteorologickou stanicí, turismus povolený není, tedy na žádný ostrov se nevstupuje. Ostrovy samotné jsou v zájmu biologů, zoologů nebo geologů a stejně jako na mnoha jiných izolovaných ostrovech, je i zde možné sledovat vývoj endemických živočichů. Mexická vláda se snaží podporovat vědecké studium podmořské sopečné krajiny, toleruje se potápění a sportovní rybaření pod podmínkou příslušných licencí a povolení vstupu do chráněného území. Oblast nyní navštíví až 90 lodí ročně a počet se každým rokem zvyšuje.

Chtěli jsme ke skále přilákat silkáče, kteří patrolovali pod lodí a ty přitahuje například zvuk mačkané petlahve. Doufali jsme, že zvuk stejně tak přiláká víc stříbrocípých žraloků. Petlahev dostal na starost Arnošt a pečlivě vnadil. Jaké ale bylo překvapení, když místo silkáčů se začali natahovat galapážští. A moc se jim to nezdálo, pravděpodobně tohle lákadlo neznají. Jsou to velcí žraloci, kteří když jsou nesví, začnou předvádět tzv. exhibiční plavání, tedy nahrbí se, sklopí ploutve, jejich pohyby jsou trhavé, signalizují tak následný možný útok. Arnoštovi předvedli pěknou ukázku výhružného plavání. Ale vlastně nebylo třeba žraloky lákat, byli tady tak jako tak. Částečně jsme si vychutnali i kladivouny. Několikrát připlulo hejno poměrně blízko a jak je již jejich zvykem, vynořili se z modré hlubiny, dopřáli nám potěšení z jejich přítomnosti a stejně náhle zmizeli.

Část potápěčů měla i to velké štěstí a potkala pod hladinou keporkaka. Sice letmo, ale setkání to bylo. Jinak jsme si jich užili všichni dost nad hladinou. Jsou to keporkaci severní polokoule a v zimních měsících přijíždějí z arktických potravních vod do tepla blíž k rovníku rodit mláďata a pářit se. Kolem souostroví jich bylo opravdu hodně. Zpočátku, když jsme seděli na horní palubě, každou chvíli někdo vykřikl "velryba" a hned jsme se zvedali a hledali kde. Postupem času už ale nějaký výfuk nikoho zvlášť nevzrušil, prostě normální scenérie. Jedině když velryba 5x za sebou pleskla ocasem o hladinu, tak jsme zvedli oči a s pobavením sledovali to divadlo na obzoru. Užili jsme si i jejich zpěvu pod vodou. Během ponoru nebo na stopce byla kolikrát intenzita kvílení tak silná, že jsem otáčela hlavu v přesvědčení, že keporkak musí být někde těsně kolem. Jaký to asi musí být pronikavý zvuk, když je člověk zpívajícímu samci opravdu na dohled.

Další nezvyklou atrakcí místního potápění je severozápadní lokalita San Benedicta, El Boiler, kam se přijíždějí čistit manty a zároveň, jsem o tom přesvědčená, si pohrát s potápěči. Plavala jsem půl metru pod břichem manty, metr nad jejím hřbetem a to neskutečné stvoření o mně vědělo a tolerovalo mě. Jedná se o manty birostris, manty velké, pelagické, dosahující až 7 m v rozpětí křídel, v této oblasti jsou menší, měly tak nejvýš 5 m, ale i tak to byly nádherný letadla. Pracuje zde společnost Pacific Manta Research Group, která od roku 1978 vytváří fotoarchív mant podle jejich jedinečných skvrn na břiše. V záznamech má 460 mant, z nichž 148 se objevilo víc než jedenkrát. Z necelé třetiny se jedná o vzácnější kompletně černé manty. V okolí ostrovů jsou umístěny čtecí zařízení, ty monitorují pohyb mant a probíhá spolupráce s podobným centrem na Havajských ostrovech Manta Pacific Research Foundation. Mozek manty je vzhledem k velikosti těla poměrně velký, největší z paryb a manta vykazuje i určitou míru inteligence. Myslím, že právě na lokalitě El Boiler, je její inteligentní vnímání člověka velmi patrné.

Bohužel, i v těchto odlehlých končinách najdeme u ostrova 3 lodě najednou. Zatím nebylo překotvíno, nebo snad pod vodou přelidněno, ale vzhledem k tomu, že místní své souostroví hrdě nazývají mexické Galapágy, bych jim přála, aby si dokázali prosadit i ráznější turistická omezení. Třeba, bez výjimky, pouze jednu loď na lokalitě. Benevolencí k příjmům z turismu Mexičani v brzké době mohou víc ztratit než vytěžit.

Napáskovaní bělocípáci na lokalitě Roca Partida

Obří Manty birostris jsou v souostroví všude, ale nejvíc na lokalitě Boiler u ostrova San Benedicto. Zdejší potápění s mantami je mimo vše kategorie. Průzračná voda a manty tak přátelské, jak si lze představit jen v nejbujnější fantazii a nebo zažít na Socorro.