Súdán 2016 - Jak Ála s Jirkou zachránili silkáče
Žralok hedvábný "Silky" na lokalitě Habily Lory
Jak člověk stárne a viděl už skoro všechna potápěčská zákoutí, nastává období návratů. A tak jsem už počtvrté zavítala do Súdánu. Letos jsme sice neměli štěstí na kosatky, ale zato nás potěšila extra velká nadílka kladivounů, trávili jsme až 20 minut uprostřed zvědavých a vstřícných žraloků. Ale o čem bych vám tentokrát chtěla vyprávět, je jiný žraločí zážitek, jedinečný a nevšední. Začali jsme ponor jako vždy v modré hloubce a vyhlíželi, jestli se kladivounům zachce k nám připlout a potěšit nás. Po chvíli se v dálce zjevily stíny a pozitivně naladění žraloci připluli z hloubky až na naši úroveň 40m. Bylo jich kolem nás tak padesát viditelných, co bylo dál a hlouběji, šlo jenom tušit. Mezi nimi trochu nervózně proplouval žralok hedvábný. Nebyl velký, necelé dva metry, pozornost přitahoval z jiného důvodu. Táhnul za sebou dlouhý vlasec, háček v tlamě a uprostřed asi desetimetrového vlasce rybářské olůvko. Závaží není dobrý, jestli se silki přimotá k útesu, tak se zasekne a je s ním konec. Silki bez pohybu je mrtvý silki. A tu vidím, jak Jiří Straka chytá konec vlasce. Hloubkově to všechno bylo tak na hraně. Měli jsme nitrox 28, náš bezpečný limit byl 45 metrů, silkáč byl zhruba v naší úrovni. Jakmile žralok ucítil tlak a bolest zaseklého háčku, začal se mrskat. Nastalo krocení divé zvěře, Jiří držel laso a na konci se vzpouzel silki. Trochu bezmyšlenkovitě jsem se vydala ke žralokovi, když teď nemůže uplavat, tak mu háček z tlamy vyndám. Směšný, ale to vás tak v hloubce napadají blbosti. Přiblížila jsem se na metr, chytla vlasec, ale žralok mnou smýknul do strany, vlasec se mi zaříznul do ruky a já zbaběle odplavala. Jiří si ale začal pomalu toho nešťastníka přitahovat, nebo spíš se přitahoval on sám k němu. Připadalo mi, jakoby na něj mluvil, chlácholil ho … silkáč se trochu uklidnil. Plavala jsem s ním, že mu pomůžu, vytáhla jsem i svoji kudličku, ale Jiří se akce chopil daleko rychleji a vlasec mu uříznul těsně u tlamy. Osvobozený žralok vystřelil pryč a my oba zářili nadšením. Povedlo se to! Byli jsme v modré hloubce už 20 minut, deko naskočilo a bylo na čase se vrátit k útesu a pomalu stoupat. Vydali jsme se zpět a najednou, vpravo od nás s námi pluje náš silki. Možná si to namlouvám, ale já věřím, že nám přišel poděkovat, nebo alespoň podívat se znovu na ty dva divný tvory, kteří se kolem něj motali a zbavili ho tý otravný věci, co mu uvízla v koutku tlamy. Večer nám všem bylo moc fajn, seděli jsme na palubě, koukali na klidný a nekonečný horizont moře a těšilo nás, že jsme možná jednoho žraloka zachránili. A to stojí za to!
