Tethys - potápění v pohodě - Skvělé Malpelo 2017

 Skvělé Malpelo 2017

napsala Alena Talafúsová

Zdálo by se, že po 13 letech potápění s Tethysem na nejrůznějších zapadlých koutech světa už nemůže přijít žádný vrcholný zážitek. Moji milí, může. Na vrcholu homole zvané Ferretería u panamského ostrova Malpelo. Malá skála v 17 metrech, prý je tam hodně murén, vylézají z děr po pěti i více kusech, může tam prý být i nějaký ten žralok, držet se pospolu jako skupina nemusíme, prý ať si v buddy systému objíždíme homoli dokola. Tolik briefing. Po zanoření jsme s Venouškem hned narazili na zmiňovaný chuchvalec murén, tlamiček se tam zubí šest, možná deset? Spočítat je ale nestíháme, protože kolem nás najednou splašeně proletí hejno chňapalů a za ním mi těsně u hlavy frnkne obrovský kranas. Zvědavě vyjedeme víc na vrchol a tam se nám otevře úžasné divadlo. Silkáči najíždí rychlostí blesku do hejna vyplašených rybek a snaží se je lapit, hejno se rozprskne, ale zleva do nich vletí kranas stejně velký jako silkáč. Jen o málo menší kanic torpéduje hejno zprava a všechny ryby, paryby i potápěči jsme na nejvyšší míru vzrušení. Pobaveně sleduji Tomáše, zapomněl fotit. Žádné objíždění homole v buddy systému, všichni jsme nasázení na vrcholu a ani nedutáme. Výpady žraloků a dalších predátorů přilétají ze všech stran, hejna vystresovaných ryb mizí a zase se shlukují, to není žádné zinscenované divadlo, takhle to v moři opravdu funguje. Kocháme se tím vším skoro půl hodiny, můžeme názorně sledovat, jak je pro žraloka těžké chytit živou rybku, hejno se umí rozprchnout v pravý okamžik a žralok sklapne naprázdno, to je něco úplně jiného než chytání házených mrtvých ryb při krmičce. Mohla bych ten přirozený boj predátora a jeho kořisti sledovat hodiny, ale jsme tu jen na krátké návštěvě a bude třeba bojiště opustit. Veliký Venoušek už má málo vzduchu, jsem jeho druhá lahev, hodí na mě smutné oči, dám mu oktopus a ještě chvíli spolu sledujeme ty ojedinělé okamžiky. A najednou, nevěřím svým očím, zleva od nás do toho všeho vzrušení naprosto v klidu připlouvá velrybák. „Venoušku, drž se!“ a vypálím tomu krasavci vstříc. Podařilo se a kousek jsme s tím magickým tvorem pluli, pospojovaní hadicemi, dva mrňousové vedle obra. Úžasné zakončení, jsme sice zapletení do hadic a oba funíme až běda, ale naše rozzářené oči potvrzují prožitek. Lidičky, to byl ale ponor!

Letošní Malpelo ale netvořil jenom tenhle jediný zážitek, stále tady jsou hejna kranasů, stále se tady kladivouni čistí a občas v útlumu kosmetické hygieny zapomenou na svou opatrnost a plachost a připlují téměř na dosah, stále tady proplouvají majestátní galapážští žraloci a velrybák zdaleka nebyl jenom jeden. Znáte ten pocit, kdy se vám zdá, že v dálce vidíte hejno malých rybiček, upřeně ty tečky sledujete, ještě nechcete zbytečně plašit a najednou se to zhmotní v obrovský kompaktní tvar? A na koncích ponorů jsme si hráli se silkáčema, rejdili kolem, zvědavě připlouvali ze všech stran. Tomáš na hladině plácal ploutvemi, dělal rybu v posledním tažení a divemaster Jaime usilovně šustil petlahví. No prostě přesně to, co v učených knihách píší, že se nemá dělat. A my dole, případně i nahoře na šnorchla, jsme si v tom žraločím rejdění lebedili. Jsme my to potápěči ale divní.

Na Malpelo jsme tentokrát nevyrazili se stařičkým katamaránem Inula, ten už dosloužil, ale s kvalitní a příjemnou lodí Yemaya. A protože po potápění je kromě vysycení taky důležité nasycení, musím ocenit především umění kuchaře, jeho výtvory byly mistrovské, servíroval nám je on sám vždy s úsměvem a s upřímnou radostí, že nám chutná. A když už jsem se po skvělém obědě odvalila na palubu na lehátko sledovat tu fantastickou skálu a poslouchat donekonečna křik poletujících terejů, fregatek a faetonů, přinesl mi kuchař na podnose až pod nos hustý našlehaný ovocný koktejl…. Opět jedno z potápění, které se vydařilo na sto procent a které, bude-li to v mých silách, musím zopakovat. Bohužel, od roku 2018 bude u Malpela platit zákaz přítomnosti jiných lodí než kolumbijských, což podstatně zužuje možnost výběru kvalitní lodě. Věřím ale, že to pro Tomáše nebude problém a brzy připraví nový výlet za malpelským potápěním.

Ale domů se nám po potápku ještě nechtělo. Co takhle návštěva panamského pralesa Darién a domorodých indiánů Emberá? Není to luxusní dovolená v rezortu, člověk musí trochu oželet navyklou hygienu, či spaní na velké čisté posteli, ale odměnou jsou nezapomenutelné chvíle v panenské přírodě bez turistů pouze s bezstarostnými a spokojenými indiány. 74 letý Riguard si na mě z mé poslední návštěvy před 8 lety pamatoval, vřele jsme se přivítali a zase jsme pod jeho vedením prošli prales, zase nám ukázal všechny rostliny, které Emberá po staletí využívají, které léčí, které dají žíznivému v džungli vodu, které nasytí, které navoní, které obarví do krásně syté červené, žluté nebo modré. Byli jsme zpocení, zablácení, unavení, ale stařičký Riquere si vykračoval jako na odpolední procházce po parku. A to se ještě oháněl mačetou, aby nám cestu usnadnil. A když jsme se do vesnice vrátili hladoví a žízniví, jeden z místních mladíků bez jakéhokoli jištění bleskurychle vyšplhal na vysokou palmu a shodil kokosy. Lili jsme je do sebe, až nám mléko teklo po bradě. Mezitím nám kuchařky připravili právě ulovené makrely s kokosovu rýží. A jako moučník jsme si nasbírali manga, která se válela všude kolem. Myslíte, že přeháním, že vybarvuju? Ne, ne, to ještě není všechno. Občas přišel náš černý průvodce Pítí, že na obzoru viděl keporkaka. No jo, smála jsem se, asi něco jako jeho tvrzení, že je ženatý a má tři děti. Ale nakonec jsme mu museli dát za pravdu. Nikoli jeho ženatému stavu, je svobodný a bez dětí, ale na horizontu jsme spatřili výfuk, a když jsme se všichni seřadili na pláži, následoval výskok a asi čtvrt hodiny plácání ploutví o hladinu. Samice dostala choutky a svolávala samce. Ke břehům vesnice občas připlouvají i želvy naklást vejce. Tomáš objevil vyhrabané hnízdo a spoustu puklých vajíček kolem. Budu věřit, že to bylo přirozené vylíhnutí a že želvičky stačily utéct do moře, než si toho všimnul některý z vychrtlých psů kolem. Playa de Muerto pro mě zůstává jedno z posledních kouzelných míst na světě, usínání při šumění moře, noční procházky po pláži, skákání do obrovských vln s nadšenými dětmi Emberá, koupání ve vodopádu sama samotná v celém pralese a hlavně nefunkční mobilní signál, to nabije na několik měsíců. Přinejmenším do dalšího výletu s Tethysem.