Tethys - potápění v pohodě - Jak to bylo v Mozambiku v roce 2008

text a foto: Tomáš Kotouč

Je listopad 2000 a já klábosím v námořnické krčmě na pláží Shelly Beach v Jihoafrické republice s Rolandem Mauzem. Z této pláže se vyjíždí na slavnou žraločí lokalitu Protea Banks. Potápím se právě šestý rok a sním o velrybím žralokovi, který se mi stále vyhýbá. Rolande, viděls ho někdy? Viděl?? Kdysi jsem pracoval v Mosambiku v oblasti Tofo a někdy jsme jich viděli i dvacet za den. Byla to někdy otrava vracet se z lokality, muselo se jet pomalu, aby nedošlo ke srážce s velrybákem. Rolande ty kecáš!!! Jeď se tam podívat, ne?

Je duben 2008 a já mířím do mosambického Tofo již podesáté. Není divu, v porovnání s exkluzivními lokalitami jako jsou Galapágy, Malpelo, Cocos nebo třeba Palau, je Mosambik stále relativně levný a přesto nabízí ponory světové třídy a díky složitému spojení je to stále kouzelná Afrika prostá masového turismu. V Tofo potkáte jen velmi málo bělochů, pár rybářů a potápěčů, jinak samé domorodce. Dlouhodobý vědecký výzkum prokázal, že se v této oblasti vyskytuje zhruba 120 jedinců manty atlantské, kteří zde dosahují enormních rozměrů. Téměř všechny jsou samice. Na čistících stanicích Galeria a Manta reef se občas vyskytuje až patnáct mant najednou, ovšem obvykle kolem pěti. Ale jaké jsou to manty! Nikdy jsem nevěřil informacím o šestimetrových mantách, dokud jsem nepřijel do Mosambiku. Jsou to monstra, letadla, stará možná sto let. Narodily se dřív než Cousteau. Další zvláštností místních mant je fakt, že 70% z nich má zranění od žraloků. To musí být buď žralok tygří nebo bělavý, neumím si představit jiný druh, který by se na dospělou mantu odvážil. Možná těchto zranění bude ubývat. Žraločí populace jsou v indickém oceánu nemilosrdně likvidovány poptávkou po jejich ploutvích. Manty to možná krátkodobě uvítají, než se celý ekosystém absencí žraloků zhroutí.

Největším lákadlem je bezesporu žralok velrybí. Na rozdíl od mant se zde nevyskytuje celoročně, ale v období od listopadu do května. Určitý počet dospělých žraloků zde celoročně je, ale skutečnou jistotu kontaktu přináší až tah tzv. puberťáků, tj. jedinců o průměrné délce 6-7 metrů.  Můj osobní rekord je deset velrybáků najednou, ale nejúchvatnějším zážitkem bylo šnorchlování s celkem šesti velrybáky a pěti mantami v roce 2006 na tradičním místě pod skálou Tofinho pouze pět minut člunem z pláže Tofo. Všichni dohromady se krmili na planktonovém boomu a vůbec si náš nevšímali. Ovšem rekord Tofinha zaznamenala majitelka místní potápěčské báze Joanna, která si na skále Tofinho postavila dům. Jednoho rána při snídaní na verandě napočítala celkem 29 různých velrybích žraloků na hladině. To dělá ze skály Tofinho nejlepší lokalitu na pozorování velrybích žraloků na světě.

Ačkoliv většina potápěčů příjíždí právě za zmíněnými největšími parybami světa, mosambické vody nabízejí mnohem víc.  Pokračujme parybami. Běžně jsou k vidění například trnuchy mauricijské, největší trnuchy světa. S ocasem dosahují délky až 3m a pokud plují ve volné vodě, lze je z dálky snadno zaměnit s mantou. Tyto rejnoky jsem pozoroval v roce 2006 na lokalitě Oasis při páření. Asi patnáct trnuch se vířilo dokolečka a vůbec si mě nevšímaly. Před lety často, v poslední době stále méně pozoruji manty zakrslé, známé jako mobuly a siby skvrnité, nádherné eagle rays. Na lokalitách Manta reef a Amazon, lze občas spatřit kytarovce křivoústého, zvláštní parybu se znaky rejnoků i žraloků, dorůstá až 3m! je ovšem velmi plachý a potápěče nechá přiblížit jen vzácně. Často se nám daří v Mosambiku šnorchlovat s delfíny a to skákavými, obecnými i indočínskými a jednou jsme naprosto mimořádně z člunu pozorovali skupinu asi deseti kosatek černých v oblasti na sever od Tofo. Mezi další atrakce patří velmi početná populace velkých kaniců tukula, kteří zde dosahují enormních rozměrů. Murény! Není vyjímkou potkat během jednoho ponoru až 8 druhů. Neuvěřitelny je makrosvět. Různé druhy krevet včetně harlekýnové, strašci, krabovčíci, nahožábří plži či ropušnice třítrné, kompletují paletu života mosambikých vod do dokonalosti.

Ale vracím se zpět v čase na johannesburgské letiště, nastupuju do autobusu, ze kterého za dva dny vystoupím v mém milovaném Tofo, těším se na nové podvodní zážitky, ale těším se taky na pověstný maputský noční život, který nikdy nemůžu vynechat. Nejlepší je nocovat v Maputu v pátek, protože pátek je mosambičanů svátek, všechny bary jsou otevřené do rána a plné místních usměvavých lidí. Pokud se v Maputu v pátek vyskytnete, rozhodně navštivte Africa Bar a nebo bar Gil Vicente. V obou hrají v tento den živé kapely a hrají fantasticky. Jsem milovník world music a na místním mixu ethno, funky a jazzu totálně ujíždím. Devadesát procent hudby je vlastní produkce a nejvyšší kvalita. Tyto bary kdyby navštívily přeplácené hvězdy české popmusic, tak už by studem nikdy nevylezly na jeviště. Z maputských pódií tryská talent, rytmus, energie a nekonečná radost.  Pokud vydržíte do konce produkce a ještě nemáte dost, přemístěte se do baru Luso. Čeká Vás překvapení :-).

Jsme v Tofo a protože jsme se vrátili z Luso Baru v šest ráno, máme všeho dost a jdeme spát. Ráno nás už konečně čeká Manta Reef!

Rok 2008 byl v Mosambiku naprosto mimořádný. Tzn. krásné počasí, málo komárů a na místní poměry skvělá viditelnost. Každý den přinášel velké zážitky, ale dva byly i pro mě naprosto mimořádné.

Zase jedeme na Manta Reef, moje partička tam chce znovu a znovu a nemůže se této lokality nabažit. Nedivím se. Po kotoulu do vody uvidíte nejprve nekonečná hejna ryb. Jsou jich bez přehánění tisíce. Jsou zde snad všechny hejnové útesové druhy. Očaři obecní, chňapalové obecní, pruhovaní i vysokohřbetí, netopýrníci i malí bradáči, dále od reefu plují kranasi a barracudy. Po chvíli připlouvá první manta. Tiskneme se na hranu útesu a koukají nám jenom hlavy. Čím méně je potápěč vidět, čím méně pohybu a bublin produkuje, tím má větší šanci dostat se k mantě na dotek. A manty odměňují klidné potápěče nájezdy pouhé desítky centimetrů nad jejich hlavami. Znovu a znovu, připlouvají další manty, menší i obrovské, toto je Manta Reef v jeho nejlepší formě. Ručička manometru se pomalu blíží k padesátce, když zpozoruji společně plout žraloka lagunového a šedého útesového. Paráda, žraloci tu nebývají vidět často. Většina skupiny již stoupá k hladině, ale já si ještě užívám u dna, třeba přijde ještě manta na pěkný záběr. Vyplatilo se a nebyla to manta. Z modré vody se najednou vynořil kytarovec křivoústý a plul přímo ke mě. Téměř do mě vrazil, líně se otočil o devadesát stupňů a klidně pokračoval. Plul jsem bok po boku s touto zvláštní dvoumetrovou parybou a fotil jako o život. Dovolil mi asi dvacet fotek, než neznatelně zrychlil, ale přesně tak abych mu již nestačil. Prožil jsem si absolutní štěstí. Tuto rybu miluji a spatřil ji v životě do té doby asi třikrát, z velké dálky, bez šance na focení. Nyní se toto plaché zvíře rozhodlo mě odměnit. Díky!

Druhý velký zážitek mi nakonec připravil přece jen žralok velrybí. Vracíme se z ponoru na některé z jižních lokalit a míjíme slavnou skálu Tofinho. Je tu ruch. Stojí zde několik potápěčských člunů, ale nikdo se nepotápí, všichni šnorchlují. Kamarád Roy, američan, který se přestěhoval do Mosambiku, na mě volá. Masakr, je tady snad dvacet velrybáků, všichni do vody. Sleduji šnorchlaře a trvá mi jen pár vteřin vymyslet plán. Nejdem šnorchlovat, padáme pro nové flašky a půjdeme do vody s přístrojem. Jen málokdy je výhodné jít za velrybáky s přístrojem. Většinou je lepší pouze šnorchlovat, protože velrybák nerad spolupracuje, plave a s přístrojem mu nelze stačit. Pouze tehdy kdy je pod skálou Tofinho velrybáků hodně, je úchvatné sednout si na písečné dno v hloubce 12 metrů a jenom pozorovat proplouvající žraloky nad sebou. Pro přístroj musí být zkrátka velrybáků plné moře a to je právě teď!

Jsme zpět během dvaceti minut a obři jsou stále tu. Jsou dokonalé podmínky, bezvětří, žádné vlny a to způsobuje koncentraci planktonu v Tofinho těsně pod hladinou. Dělím skupinu na dvě poloviny a každá půlka si bere svého žraloka. Skáču za tím svým, ale on brzy uniká. No nic, sedám na dno, snad je jich tu opravdu hodně a brzy se nějaký objeví. Najednou je tu a míří přímo ke mě. Co je? Chce mě polknout? Bohužel se nemýlím, chce mě opravdu polknout!!! Bubliny vycházející z mé automatiky považuje za plankton a chce se krmit. Vráží do mě. Začíná honička. Zbaběle prchám, kličkuji, velrybák za mnou. Konečně se objevuje můj buddy Oliver a velrybák přesedá na něj. Oliver dostává prudký polibek který začíná u masky a končí na kolenou. Tenhle velrybák je blázen. Nikola prchá na hladinu a křičí. Poďte z vody, velrybák se zbláznil a žere lidi! Nakonec je to velká legrace, skoro se při té podívané dusím smíchy. Nikdy jsem nic takového nezažil. Každopádně jsem si dobře zafotil.

Letos jsem kdesi vyčetl, že v žaludku uloveného žraloka velrybího se našel stopadesátikilový tuňák. No tak vidíte! Zprvu jsem to nechápal a důležitou kostku do skládačky mi poskytl nový film BBC „Ocean Deep“. Filmařům se podařilo natočit baitball atakovaný tuňáky a právě velrybákem. Domnívám se, že tuňák při bezhlavém útoku na sardinky omylem vlétl velrybákovi do tlamy a on prostě spokojeně polknul.

Na závěr ještě jedna mosambická historka, kterou mi vyprávěl legendární divemaster Julian Grimshaw, který se v Tofo potápěl denodenně sedm let. To jsme se jednou vraceli ze severní lokality Amazon a spatřili na hladině mrtvou velrybu na které již hodovali velcí žraloci. Do vody jsme se neodvážili, ale nasadili jsme masky a koukali z člunu do vody. Byli tam dva žraloci tygří a dokonce dva bílí! Jeden bílý se pojednou vrhnul proti člunu a prokousl postranní ponton zodiaku. Poškozená komora začala okamžitě ucházet a to byl jednoznačný signál rychle vyrazit k Tofo. Na břehu mě přepadl nekontrolovatelný smích, přimotal jsem se do kanceláře majitelky báze Joanny a vysypal ze sebe: ponor dobrej, akorát cestou zpět nás napadl bílej a rozkousal člun, chachááá. Teprve potom jsem si všimnul nových klientů kteří právě dorazili z Maputa. Beze slova zmizeli a už jsme je neviděli. Ale měli zaplaceno dopředu, takže v pohodě!