Tethys - potápění v pohodě - Layang Layang - marné čekání na kladivouny

napsala Alena Talafúsová

Ostrov Layang Layang se nachází v Jihočínském moři přibližně 300 km severozápadně od malajského Bornea. Je součástí korálového atolu, který je 7 km dlouhý, 2 km široký a vystupuje z hloubky 2000m. Na části atolu je uměle vybudovaný úzký pruh pevniny, kde je přistávací dráha a potápěčský rezort. Ostatní části atolu jsou většinou pod vodou a vytváří více než 13 lokalit k potápění s nezvykle zdravým prostředím korálových zahrad a kolmých stěn. Viditelnost běžně dosahuje 30 m, proudy jsou spíše mírné, teplota vody se pohybuje celoročně kolem 28-30°C. Na kvalitu okolních vod má nesporně kladný vliv námořní vojenská základna, kterou Malajci vybudovali u přistávací dráhy. Vojáci svou přítomností chrání prostředí od destruktivního rybaření, které probíhá v okolních vodách.

Tethys vyrazil prozkoumat Layang Layang 17. dubna 2009 na thajské lodi Divemaster 1. Velmi příjemná loď a ochotná a snaživá posádka. Občas jsem si ale připadala jako totálně neschopná panička - jen co jsem si zkontrolovala vzduch v lahvi, už ji nějaký človíček popadl a odnesl na plato, postavil na lavici a dolů, jako bačkory, vzorně připravil přesně ty moje ploutve. Jen jsem ráčila vsunout tělo k lahvi, už mě jeden usměvavý natahoval ploutve, druhý přeochotně pomáhal zapnout žaket a třetí starostlivě znovu kontroloval vzduch, eventuelně nabízel spláchnout sprchou hlavu, abych nedostala úžeh. Moje počáteční protesty vůči takové péči byly marné, a tak jsem se nechávala opečovávat. Ostatně nebyla jsem sama, výraz usměvavé bezmoci Terezky, které bylo na platu vyčleněno místo vedle mě, mi mluvil z duše. Do vody jsme skákaly už samy, ale za vydatného mávání těch přičinlivých lidiček.

A jinak život na lodi samotné? Zavzpomínejte si, je to tak všude na safárku. Ponor, snídaně (vajíčka), spánek - ponor, obídek, pro změnu dřímota - ponor a už běžím na svačinku, usnu při opalování - ponor a předlouhá doba do večeře, usnu při knížce, bohatá večeře, pivečko, moudré řeči, smích, zívám až běda, jdu spát. Znáte to, ne? Nejkrásnější je, jak je v těch pauzách mezi ponory ticho a klid, vždycky mám pocit, jestli o něco nepřicházím, jestli něco neprospím, jestli se někde něco zajímavého neděje a já u toho nejsem. Neděje se nic, spí všichni, ale jakmile je čas jídla, tak  mravenečci začnou vylézat, je to taková nevyřčená tichá jistota – sejdeme se u jídla.

Než začnu popisovat potápění, nemůžu nezmínit naši úžasnou podvodní průvodkyni. Postavou 18ti letý chlapec, duchem naprosto neskutečná 40ti letá thajská potápka Ting. Černo-červený  dětský neopren, černá kukla a na ní dva červené růžky. Ďáblík. A prvotřídní vyhledávač. Gustav byl nadšený. Plaval si se svým foťákem v klidu krásnými zahradami, fotil si skvosty a když dofotil jeden zázrak, už odněkud mávala Ting, a svým ukazovátkem mířila na další objev. Obracela kameny, nacházela naprosto neviditelné krevetky, viděla život tam, kde člověk vnímal jen kámen a trávu, ten ďáblík byl nedílnou součástí korálového života. Po ponoru nadšeně vyprávěla ostatním co objevila, ukazovala fotky na svém minifoťáku, studovala atlasy ryb a kreslila si zážitky do svého logbooku. Její neodbytné "dááájvíííng", pronikající přes dveře kajuty do spících hlav, bylo neúprosné a znamenalo neodmluvnou povinnost jít stejně nadšeně znovu a znovu pod vodu.

Nejlepší doba pro návštěvu je údajně duben a květen, kdy je šance spatřit hejna kladivounů, kteří se k ostrovu přijíždějí pářit. Záleží ale na jejich náladě, chuti a rozmaru, zda se potápěčům ukáží. My jsme štěstí neměli. Vyhlíželi jsme je, čekali na ně, zajížděli jim vstříc do modra ..... jeden, dva zatoulanci v dálce. Určitě tam někde byli, ale nechtěli se družit.

Nicméně i tak bylo potápění zážitkem a s odstupem času si určitě každý z nás uvědomil, jak nezvyklé prostředí měl možnost prozkoumat.  Potkávali jsme želvy, barakudy, tuňáky, útesové žraloky, kranase, různé druhy trnuch a rejnoků, manty zakrslé a samozřejmě obrovské množství různorodého korálového života od rybiček přes korýše až po  měkkýše s pidiplžíky. Sluncem prosvětlené zahrady na vrcholcích atolu jsou zdravé a doslova napěchované korály všech druhů, tvarů a barev, jedna formace přechází v druhou.

Lokalit je kolem Layangu hodně, ale záleží na povětrnostních podmínkách, kam je loď schopna vyrazit, vyklopit a zase nabrat potápěče. Většinou mají ponory stejný průběh – pouť kolem hustě porostlé stěny, padající kolmo do hloubky a závěrečná poklidná bezpečnostní zastávka na  korálové zahradě v mělčině.  My jsme se kvůli vlnám soustředili spíše na východní lokality: The Point (původně The Wreck Point, ale ten vrak, malá nákladní loď, se už rozpadl, a tak se název pokrátil, aby to nevyvolávalo dotěrné dotazy),  Dogtooth Lair, Gorgonian Forest, Navigator Lane .... ale zvládli jsme i některé vzdálenější (Shark´s Cave, Crack Reef ....)

SOBOTA - 18.4.
Nadšeně se vrhám do vody. Těším se na to hejno kladiv, na které určitě narazíme. Narážíme na husté hejno kranasů. Když se mezi ně pomalinku, polehounku zasunu a udržuju jejich líný, ale ostražitý pohyb, je ze mě kranas. Pěkně mě pohonil triggerfish. Česky ostenec. Konkrétně ostenec nazelenalý. Je zhruba 50 cm velký a v době, kdy hlídá hnízdo s jikrami, je dost agresivní. Střeží teritorium kolem mělké jamky v písku a kdokoli se ocitne v jeho blízkosti, toho nebojácně vyžene. Normálně se pohybuje vcelku pomalu a legračně, chvěním hřbetní a břišní ploutve, ocasní moc nepoužívá, ale v případě, že potřebuje pohonit vetřelce, dosahuje nečekané rychlosti. Výhružné jsou i jeho vypouklé oči, kroutí s nimi nezávisle na sobě, obrací je všemi směry. Nepřítele bez rozpaků kousne. A jeho kusanec může být pěkně bolestivý a dokonce i nebezpečný. Je to pasivně jedovatá ryba, to znamená, že má jed obsažený v mase, vnitřnostech, ale i v zubech. Obsahují cigantoxin, přírodně jedovatou látku, kterou ostenec získává požíráním mořských řas. Pro něj, ani pro případné predátory, to nemá následky, ale při hlubším a větším pokousání člověka se mohou dostavit nepříjemnosti.

Jdu na noční. Už leta jsem nebyla. Jdu na noční, protože mám novou baterku. Je skvělá, lehká, malá, pravá dámská baterka. Pod vodou toho ale mnoho nebylo ...... jeden obrplh. Možná spíš nevidím. Ale ta baterka! Ta je fakt úžasná. Kladivouni dnes nebyli. To nevadí, budou zítra.

NEDĚLE - 19.4.
Kolem mě plave důstojná želva. Vůbec si mě nevšímá, zvysoka mě ignoruje. Želv je u Layangu opravdu hodně. Mám je ráda, jsou moudré a nad věcí. Odkudsi gestikuluje Martin. Jdu se podívat. Nádherné langusty. Pod převisem jich bylo asi 6 vedle sebe. Tomu říkám napáskovaný langusty! A co se to tam kousek vedle rochní v písku? Trnucha jako hrom. Těch dotěrných ostenců je všude plno. Anglicky se jim říká triggerfish proto, že první osten na hřbetě dokáží vzpřímit a podepřít druhým ostnem tak, že to vypadá jako spoušť u pistole – anglicky trigger. Takto vzpříčenými ostny se ryba zakotví třeba do korálové štěrbiny a nikdo ji nevytáhne. Lokalita Dallas reef  je skvělý drift. Svištíme kolem stěny jako ve vlaku.  A kladivouni nikde. Vyrážíme jim do modra vstříc a nic. Je přece duben!! Skoro lásky čas!! Kde jsou? Možná zítra?

PONDĚLÍ - 20.4.
Triggerfishové mě začínají pěkně štvát. Abych stále sledovala kudy plavu, jestli se nedostávám do teritoria nějakého číhajícího zběsilce. Jeden mě dobře prohnal. Myslela jsem, že jsem zavadila ploutví o korál, otočím se a vidím tu dotěrnou rybu, jak se mi zakusuje do ploutve. Makám pryč co to dá. Ostenci si svoje hnízdo chrání v kónickém tvaru rozšiřujícím se ode dna směrem k hladině, takže je vždycky lepší prchat vodorovně, než směrem nahoru. Jakmile se totiž člověk dostane mimo hlídané teritorium, ostenec se rychle vrací nad hnízdo. Stejně mám pocit, že pro mnohé z nich už  je to pouze takový zábavný zvyk, pohonit si potápěče..... Zase připlula želva. Bylo jí určitě 100 let. Tomáš objevil sasankové pidikrabíky. Je nadšený. Poslední dnešní ponor je v laguně. Hloubka 10m, všude písek a občas korálový šutr. Jenom zírám – obrmuréna, pipefish, rozedranec, krabíci, plžík jak vymalovaný, pohádka ..... Ale ty kladiva dneska zase nebyli, jeden v dálce – to je ale bída!!!

ÚTERÝ - 21.4.
Čekáme v modru na kladivouny. Je to Čekání na Godota. Dnes nepřišel, prý přijde zítra. Co budeme dělat? Budeme v modru meditovat o naší světské nicotnosti. Budeme zabíjet čas zkoumáním zahrady. Zahrady jsou u Layangu ukázkové. Úžasné je, že zahrady nejsou jen v závěru ponoru, těsně pod hladinou, zahrady jsou i na stěnách ve 30 metrech. Jeden druh korálu střídá druhý, některé žahavce jsem ještě nikde neviděla, koberce laločníků se předhánějí v barevnosti a lilijice září už zdaleka. Obrovské rohovitky vlají v proudech, sasanek je tady mraky druhů a vytváří husté, barevné koberce. Pod desky větevníků, table coral, se člověk může celý schovat a do všech těch barelových hub už ani nestačím nakukovat. A když se do tý krásy tak 5 minut naprosto nehnutě zadívám (nejlépe i nedýchám), tak najednou objevím spoustu pohybu, tady vyleze tykadlo, je to krevetka, tady zjistím, že to žluté není korál ale plh, otevře se šutr a je to zéva, z dalšího šutru pomalu vystrkuje klepeto krabík, rournatci natahují tykadla a odkudsi pomalinku, nic netušíc, připluje vymalovaný bodlok. Ale běda, musím vydechnout. Bodlok mrskne ploutví a je pryč, šutry se zavřou, rournatec zmizí, to žluté je zase korál a po krevetce ani památky. Baví mě si s obyvateli korálového světa takhle hrát. Čekání na Godota je skvělá hra.

STŘEDA - 22.4.
V 60 metrech nás přijel obhlédnout  veliký  Napoleon. Fakt jsem viděla pygmy seahorse. Je to pidistvoření a nedávno na Papue jsem se svou "ostrozrakostí" neměla šanci ho vidět. Ale teď se jeden diblík odpojil od gorgonie a viděla jsem smítečko v prostoru. Byl to on!! Mám radost. Žijí tady na dvou lokalitách – Crack Reef a D´Wall. V 50 metrech potkáváme další pygmy stvoření. Ale to jsou poněkud větší pygmy než koníci. Pygmy devil ray, tedy manty zakrslé. V rozpětí křídel mají zhruba metr a něco. Pět nádherných kousků. Sledovat jejich symetrické plachtění je povznášející. Na závěr ponoru jsem si zaplavala s vymydlenou želvou. Byla jako nová, naleštěná, naprosto zdravá a kouzelná. Plavaly jsme nad korály líně spolu, jen samy dvě a bylo nám moc fajn. Godot zase nepřišel.

ČTVRTEK - 23.4.
Přemluvili jsme posádku na lokalitu Sharks Cave. Mají strach z vln, ale my se nebojíme. Nádherná, pozvolně stoupající terasa, pod břichem mám dva bělocípáky a opět potkáváme několik želv. Velké, malé, spící, plující.... Ale pouze jeden kladivoun v dálce. Někde přeci musí to hejno být. Přijeďte k nám!!! Prosím!!!! Putovali jsme takovou dálku za vámi. Aspoň pygmy hejníčko!!! Čekání na Godota se vyplnilo. Nepřijeli. Potápko u Layang Layang končí, jedeme zpátky k pevnině. No, věšet se nebudu, proberu svět a budu čekat jinde.

PÁTEK - 24.4.
Dva ponory k vrakům blízko Labuanu.
Tak to je odměna. První vrak je plný zlověstných odranců, tedy kamenných ryb. Maximálně jedovatých. To nebezpečí, že na ten šutr člověk v rámci přidržení sáhne, je dost reálné. Dávali jsme si sakra pozor, kolem čeho plujeme! Vrak je nejspíš čistící stanicí netopýrníků. Je jich tu spousta, krásně si lehají na bok  a nechávají se čistit malými pyskouny. Druhý vrak – Cement Wreck – byl neskutečný zážitek. Kdyby mi někdo řekl, že tam všechen ten život snaživí Malajci odněkud přinesli a naaranžovali pro potápěčské turisty, tak tomu snad budu věřit. Opravdu stovky všemožných krevetek, flabelíny a další plžíci, veliký rozedranec, zvědavý ježík... Kam se člověk vrtnul, tam byl život. Tady bych dokázala strávit několik hodin.

Závěrečný ponor je v odpadcích u pobřežního mola. Prý tam jsou mořští koníci. Už moc nadšení do ponorů není, jde nás jen pár. Padám z člunu do hloubky 3 metry. Buch!! Písek se zvíří, nevidím nic, kde vlastně je to molo? Vzápětí téměř narážím na sloup. No, tak koníku, kde jsi - jsem připravená na něco malinko většího, než byl pygmy seahorse..... Přímo přede mnou je kobyla jak hrom, 10 cm má určitě. No, tak tohodle koně teda vidím. A už je tu Tomáš a fotí a fotí. Jedu k dalšímu sloupu a ejhle, další koník a nádherné pruhované jehly a další koník a další ..... Průzkumník Martin obrací jakousi traverzu spadlou z mola – pod ní je asi 5 velkých krabů. Jednoho zalezlého pod odhozeným hrncem úspěšně škádlíme a nebojácně na nás vystrkuje klepeto. Nacházím tykadlo krevety, jak mi mává zevnitř pet lahve. Je to překvapivé, kolik života lze najít  v pobřežním chlívku. Muck diving jak vyšité.

Na závěr musím ještě zmínit jednu nedílnou součást korálového atolu. Layang, to je v řeči malajských domorodců na Sabahu "místo pro vlaštovky". Vlaštovky na Layangu ale nenajdete, zato jsou tam rybáci, kterým se říká mořské vlaštovky. Je tam tisíce rybáků. A tisíce terejů. A tisíce nody. A strašně řvou. A guáno je všude a smrdí. Bydlí natěsnaný vedle sebe na dvou pidiostrůvcích a tam se páří a kladou vajíčka. Nody vedle rybáka. Rybák bělotemenný, chocholatý a černohřbetý. Seděla jsem v písku mezi nimi a nijak jsem jim nevadila. Mláďata se sotva držela na nohou a kolébala se kolem mě. Nade mnou samolibě nalétávali rodiče, vracející se od moře s rybkou v zobáku a ostatní ze země na ně závistivě křičeli a mávali. Jsou hluční, jsou hodně hluční. Jsou volní, jsou krásní. Západ slunce za kolonií ptactva a v popředí tulící se páreček nody, to je kreslený kýč v reálu.

I když Godot na Layang Layang nepřišel, stálo to za to. Měli jsme možnost potápět se v prostředí, které člověk najde už jenom na několika málo místech naší planety -  neskutečné korálové zahrady a pokojný mořský život u zarostlých stěn. I to čekání bylo přínosné. Při vznášení v nekonečném modru se krásně přemýšlí a medituje. Třeba o tom, jak je člověk v tom moři nepatrný a bezvýznamný. I přes veškeré snahy ovládat, lovit a hubit, v modrých hlubinách stále ještě pánem není. A já doufám, že nikdy nebude.