Tethys - potápění v pohodě - Vorvaň - nejlepší freediver světa

pro časopis Buddy napsal Tomáš Kotouč

Začnu suchými biologickými údaji, které jsou samy o sobě fascinující a čtivé. Největší kosterně doložený jedinec měřil pravděpodobně 28 metrů a vážil 150 tun. Ale i současní největší pozorovaní jedinci hravě vítězí v soutěži o největšího predátora světa. Je vlastníkem největšího mozku světa – až 9,2 kg. Je nejhlouběji potápějícím se savcem, rekordní ponor zaznamenala sonda do hloubky 3.193 metrů, trval 2h 18minut. Loví obří hlavonožce, kteří sami o sobě patří mezi největší obyvatele této planety. Jeho jeden zub může vážit až 1kg. Pohlavní dimorfismus je nejvýraznější mezi všemi kytovci. Samci jsou o 30-50% delší než samice a zhruba dvakrát těžší. Mládě je při narození dlouhé 4 metry a váží 1 tunu. Samice jsou březí pouze každých 4-6 let a doba březosti kolísá od 12 do 18 měsíců. Vorvani rostou až do padesáti let a dožívají se zhruba osmdesáti let.

Anglický název sperm whale, pochází od látky zvané spermacet, která vyplňuje téměř celou vorvaní hlavu. O významu této látky se doposud vedou spory a její hlavní funkce je stále víceméně nejasná. V poslední době se vědci přiklánějí k teorii, že spermacet pomáhá echolokaci. Může souviset s teorií, že vorvani loví pomocí akustické zbraně. Předpokládá se, že po zanoření do správné hloubky kde se vyskytují hlavonožci, hlavní potrava vorvaňů, vorvaň znehybní a vyčkává přiblížení hlavonožce. Poté vydá extrémně silný akustický signál, který je schopen hlavonožce omráčit a je tak snadnou kořistí.

Vorvani patří mezi nejrozšířenější velryby na světě. Vyskytují se od arktických vod až k rovníku. Preferují vody s hloubkou větší než půl kilometru. Existují různé, často velmi rozdílné informace, kolik vorvaňů dnes vlastně na zemi žije. Za rozumný odhad považuji číslo 1 milion jedinců. Vorvaň tak jednoznačně patří mezi velryby s poměrně optimistickou budoucností. Je to pravděpodobně tím, že potrava kterou loví je díky hloubce značně nedostupná, tím komerčně nezajímavá a lidskou činností zatím nedotčená.

Vorvaň byl první velrybou, se kterou jsem se setkal pod vodou. Je to již zhruba 5 let, kdy jsme se s přáteli vypravili na Azory, s hlavním cílem, nafotit a natočit vorvaně. Azory jsou unikátní mořskou rezervací, vytvořenou pro ochranu kytovců, nejenom vorvaňů. V různých obdobích, se zde vyskytují různé druhy, ale vorvaň je zde celoročním rezidentem. Při poslední návštěvě Azor v září 2009, jsme za týden na moři spatřili neuvěřitelných 11 druhů kytovců. Vorvaně obrovského, plejtváka myšoka, plejtváka sejvala, vorvaňovce anarnaka (to je ten co připlul Temží až do Londýna), vorvaňovce severomořského, kulohlavce černé, plískavice šedé a delfíny skákavé, kapverdské, obecné a pruhované. A to nám unikly další druhy jako plejtvák obrovský, keporkak, velryba černá, kosatka dravá či kosatka černá. Vstup do vody k velkým kytovců, je v azorských vodách zakázán. Tento zákaz lze prolomit pouze speciálním povolením místních úřadů a to pouze v případě, že pracujete pro nějaký časopis či televizi a potřebujete získat nový filmový, či fotografický materiál.

Měl jsem tu čest a snad i štěstí, že jsem takové povolení získal již čtyřikrát a dohromady strávil celkem již několik měsíců prací s vorvani v temně modrých a krystalicky průzračných azorských vodách. Hlavním výsledkem těchto návštěv je úchvatný dokument „Azory pod hladinou“ režisérů a kameramanů Romana Vávry a Saši Dlouhého.

Práce s vorvani, je během na dlouhou trať a trpělivost je nezbytná. Více než s jinými živočichy platí buddhistické rčení, že cesta je cíl. Filmař či fotograf, upnutý na cíl, bude téměř stoprocentně zklamán. Odborníci tvrdí, že to vorvaň vycítí i pod vodou. Tomu kdo hrozně chce, nebo dokonce musí, se vorvaň zdálky vyhne. Kdo si to ve vodě užívá, ledabyle se povaluje na hladině, bude odměněn. Připadá vám to jako duchařina? Mě už ne. Chci tím pouze říct, že vorvaň lidi ve vodě nesnáší, evidentně se jich dokonce bojí a i když vidíte vorvaně na hladině všude kolem sebe, blízká setkání ve vodě jsou vzácná. Vyžadují specifické situace, kdy se vorvani věnují něčemu jinému a zapomenou na přítomnost lidí. Dobré je mládě, které je zrovna samo, protože se matka zanořila za potravou. Touží po společnosti a z nezkušenosti je ochotné považovat člun za jiného vorvaně. Jsem plný zážitků, kdy nám mládě naráželo do člunu, plácalo potápěče ocasem po hlavě a naříkalo, když nedostalo správnou odezvu. Jiná situace je skupina vorvaňů, která buď společně relaxuje, nebo se věnuje hrám s nějakým sociálním, či sexuálním obsahem. Osobně jsem byl ve vodě 5 metrů od tří samic a jednoho samce, který se evidentně o cosi pokoušel. V tu chvíli jsem byl velrybám buřt a prožíval divadlo z říše snů. Velryby se kousek ode mě líbaly! Otevíraly své děsivé štíhlé tlamy, kam strkaly spodní čelisti, dotýkaly se zuby, drbaly si kůži, až ta plula kolem ve velkých cárech. Jednou jsem nebyl dostatečně mrštný a samec mě při otočce nabral ocasem. Ucítil mě, dokonce se ohlédl, ale hned se opět věnoval samici. Další blízká setkání jsou již čistou náhodou.

Nezapomenutelným zážitkem pro mě, ale hlavně pro Honzu Beneše, byl kontakt, který dnes považuji za agresivní hrozbu. Honzu minul vorvaň o pár metrů, lehce se mu vyhnul a pokračoval ve svém směru. Honza s kamerou v ruce vyrazil za ním, protože se mu zdálo, že vorvaň plave docela pomalu. Po pár metrech se vorvaň otočil na pětníku a vyrazil na Honzu. Já byl v člunu a nikdy jsem nic takového neviděl. Čtrnáctimetrový vorvaň se točil na hladině kolem mrňavého človíčka a plácal ocasem o hladinu. Honza zmizel jak moucha v pivní pěně. Opravdu jsem se hodně bál, co se děje. Po asi čtyřech otočkách toho vorvaň nechal a odplul. Na hladině jsme spatřili Honzovu hlavu, která ihned neuvěřitelnou rychlostí doplavala k člunu. Chytil se provazů na bocích a vlezl dovnitř. Do smrti nezapomenu jeho oči, které byly úplně vyboulené z důlků a doslova opřené zevnitř o sklo masky. Honza si prožil šok, ale zároveň životní okamžik. Po chvíli jsme se od Honzy dozvěděli, co jsme z člunu nemohli vidět, že vorvaň při otočkách divoce kálel a vyrobil z vody hnědou neprůhlednou břečku. Po letech přemýšlení o této události se domnívám, že vorvaň chtěl vyjádřit jediné: Neser, nebo to příště bude horší.

Od tohoto zážitku, vstupuji za vorvani do vody s velkým respektem a snažím se „nesrat“.

Na závěr popíšu jedno osobní setkání z poslední výpravy na Azory v září 2009. Narážíme na zajímavou skupinu, snad rodinku, samice, samec a dvě stejně velká mláďata. Zde je třeba říci, že vědci se naprosto shodují, že vorvani nikdy nemívají dvojčata. A my je najednou vidíme! Nelze na 100% tvrdit, že to dvojčata byla, ale mnohé tomu nasvědčuje. Určitě samice nehlídala mládě jiné matky, která se šla právě krmit, protože jsme s touto rodinou strávili několik hodin a jiná samice se v okolí nevyskytla. Mohlo se třeba jednat o adoptované mládě, ale já i můj azorský skipper Imanuel jsme přesvědčeni, že jsme viděli zázrak – vorvaní dvojčata. V jeden okamžik jsem se ocitl ve vodě velmi blízko matky i obou mláďat. Samice zůstala klidná a já v prchavém okamžiku sál obrazy z kuchyně inteligentních obrů, starostlivé matky a rozverných dětí, ve svém mládí toužících po jediném, užít si další den plný her a srandy. Přesně tak, jako děti lidské.