Galapágy po 9 letech (A. Talafúsová)
Perfektně vyfotil René Novák, dokonale plave Klára Nováková :-)Vracím se po 9 letech na Darwin, oblouk už se rýsuje
v dálce, jako bych tu byla naposledy včera. Houpu se s buddym na
vlnách, proud nás neúprosně odnáší dál a dál od oblouku, zatoulali jsme se a
nyní nás ve vlnách a větru i přes nafouknutou bójku nikdo nevidí…… to bylo před
9 lety. Tentokrát by se podobná příhoda už stát neměla, dostali jsme totiž
školení jak na proudy, každý má na inflátoru pronikavou píšťalu, na žaketu
malou vysílačku a okolí ostrova jsme rozebrali do sekcí: "Zoufalec
v sekci jedna volá o pomoc, příjem". Mít tohle před 9 lety, nemusela
jsem se půl hodiny houpat na vlnách s terejema nad hlavou a dumat o tom,
kterou nohu mi žralok ukousne jako první.
A změnila se i loď. Tehdejší staroučkou Gauantanameru
vystřídal poměrně luxusní Humboldt Explorer. Příjemný jídelní salon, čisté a
prostorné kajuty i příslušenství, na horní palubě jacuzzi. Představte si
podvečer, ve vířivce pro 4 je naskládáno 9 smějících se potápěčů
s lahvinkou pivečka v ruce a vypráví si o tom, kdo viděl kolik
žraloků a jaký byl ten velrybák obrovský, nad hlavou jim proletí fregatka, o
hladinu plácne delfín ….. kýčovitá scenerie velmi podobná té před 9 lety.
A nezměnil se ani Jimmy. Jaké bylo moje překvapení, když jsem
ho uviděla smějícího se na palubě. Divemaster, který mě před 9 lety za moje
zapomenutí se v proudech chvílemi škrtil a chvílemi objímal. Tak tady se
čas zastavil….
Jet se potápět na Galapágy a nenavštívit Darwin je jako zajít
do moravského sklípku a nenapít se vína. Co dělá zdejší potápění výjimečné jsou
ponory mezi hejny kladivounů, žraloky galapážskými, mezi velrybáky. I když jsme
tentokrát neměli moc štěstí na viditelnost, mohu potvrdit, že kladivouni u
Darwinu stále jsou, v dohledu jich občas bylo i 30 a obrysy mizící
v planktonové vodě dávaly tušit, že jich jsou kolem mraky. A byli na každém ponoru. A byly i langusty, přehlížené ropušnice, murény za
každým šutrem, projížděly želvy, siby, hejna žlutých parmic a samozřejmě
nechyběly tisíce všudepřítomných galapážských creolefish (druh kanicovitých
malých šedých rybek). Okouknout nás přijeli i
velrybáci. Co se hojnosti týče, Galapágy zůstávají stále stejné.
"Nedáme si odlehčený ponor bez foťáků?" navrhnul mi
Tomáš poslední ponor na Darwinu.
Kliďánko, moje focení kompaktem stejně za nic nestálo a tak jsme se zlehka
zanořili a vydali se na východní
stranu oblouku.
Jsem přesvědčená, že žraloci věděli, že nemáme foťáky. Přijížděli doslova na
dotek, vidím, jak Tomáš sklání hlavu, aby si neducnul s proplouvajícím
kladivounem a za chvíli padám blahem, protože galapážský je tak na půl metru
ode mě.….. jenom ty mraky creolefish mi ruší výhled, "zmizte mrňata,
nevidím skrz vás žraloky!" Na závěr ponoru k tomu všemu připlul
velrybák, jenom tak si projel kolem, zamumlal "tak Alenko, naviděnou zase
za 9 let" a zmizel v modru.
Jo, byla jsem na tom správným místě, Darwin je jedinečný.
Co si ještě zaslouží pozornost, je zvláštní sladěnost lidí a galapážských
suchozemských zvířat. Lachtani okupují pobřeží všech ostrovů již stovky let a nenechali
se lidmi vyhnat ani z pobřeží přístavu Puerto Baquerizo Moreno. Okupují ho
dál, pouze s povděkem přijali za své i lavičky, kotvící čluny a různé
přístřešky. Když jsem se ráno procházela až k vojenské námořní základně,
která je oplocená a vstup nepovolaným zakázán, pobavila mě scénka, kdy salutující
vojáci s naprosto vážnou tváří a pochopením překračovali na chodníku se
rozvalující lachtany. I na plážích se vedle sebe svorně vyhřívají a koupou lidé
a lachtani dohromady. Puerto Baquerizo Moreno ve skutečnosti i nadále patří
lachtanům. A jejich obrovské oči pod vodou, to je něco úplně jiného, než
mžourající očka na suchu, jen stěží jsem stačila sledovat bleskurychlé podvodní
otáčky, které s kolébavým pohybem na suchu nemají nic společného.
Galapážský lachtan buď spí rozvalený v písku, nebo dovádí ve vodě, je to nejšťastnější
zvíře na světě.
Další kapitola jedinečných bytostí jsou ptáci. Terejové
s modrýma nohama nám ukázkově
zatokali. Tedy zatančili námluvní taneček. Ten spočívá v tom, že terej
roztahuje křídla, astmaticky syčí a názorně zvedá svoje modré placky, čímž
terejce ukazuje jak krásné má blány. Terejka pak hýká, obdobně zvedá svoje
placky a legračně kolem sebe pochodují dokolečka. Ten jedinečný rituál jsme
měli možnost pozorovat na ostrově Seymour. A byly zde i fregatky a pyšně
nafukovaly své červené vaky, pravěcí suchozemští leguáni líně kousali do
kaktusů a zrovna narození lachtánci bečeli u své mámy. Úžasná přirozená
zoologická zahrada. Přidám-li k tomu pozorování mořských leguánů z 20
cm, pohledy z oka do oka se stoletými želvami sloními a doslova společné
snídaně s Darwinovými pěnkavami, určitě můžu potvrdit, že právě tohle spojení,
tedy neobvyklý suchozemský zvířecí soulad s člověkem a nachystaná hustá
rybí i žraločí polévka ve vodách kolem Darwinu, činí z Galapág výjimečnou
záležitost.
Třeba, možná, se sem za 9 let zase vrátím a při respektování
striktních pravidel Národního Parku
docela věřím, že bude mořský i suchozemský život stále stejně sladěný a
hojný.