Tethys - potápění v pohodě - Měsíčníci

 Měsíčníci

napsala Alena Talafúsová

Sedím na liduprázdné pláži na Lomboku, piju bintang a sleduju západ slunce. Moje měsíční indonéská cesta se chýlí ke konci. Zlenivěla jsem. Může za to zdejší  bezstarostný život ze dne na den, beze spěchu, bez stresu, s úsměvem. Nejlepším důkazem je fakt, že jsem si po přejezdu z Jávy na Bali zapomněla posunout čas o hodinu dopředu a tak jsem já, vždy dochvilná, chodila nevědomky celý týden všude o hodinu pozdě. Ale vůbec to nevadilo, nikdo se nezlobil, všichni se stále usmívali, čas tu opravdu nehraje žádnou roli. Z mého indonéského putování chci ale vyprávět především o jednom a možná tom největším zážitku, o měsíčnících.

Tyhle obrovské ryby jsem ještě ve svém deníčku neměla odškrtnuté a to byl vlastně i můj hlavní důvod výletu do Indonesie. Vypravila jsem se za nimi s Tethysem na ostrov Nusa Penida, kam se v určitém období připlouvají čistit. „Dnes bude ještě trochu foukat a zítra už bude bezvětří“, prohlásil Tomáš, listujíc ve svém chytrém telefonu. Ideální podmínky pro lokalitu MM Point a tak jsme v 6 ráno vyrazili. Duševně jsem se připravila na avizované možné proudové potápění, v kterém případně někde v dálce zahlédnu měsíčníka. Ale všechno bylo úplně jinak. Asi po třech minutách ponoru začal divemaster Jarda v popředí skupinky nadšeně mávat pěstí se vztyčeným palcem a malíčkem. Nevěřícně jsem šlápla do ploutví a v naprosto klidné vodě za útesem jsem do nich téměř vrazila. Dvě obrovské placky, špulili pusu, kroutili okem, byli na dosah ve vší kráse a velikosti. Takhle rychle? To přeci nejde, měla jsem je trochu hledat, měli přijít třeba až druhý den, aby to bylo víc zasloužené….. Když odpluli, napadlo mě, že tedy mám už splníno, už jsem ty krasavce viděla, nikdo mi to neveme a s rozzářenýma očima jsem pokukovala po spokojeném Tomášovi. Najednou vidím, jak nevěřícně napřahuje ruku do dálky na tři divné stíny, dlouhé kolmé čáry. Když měsíčník pluje rovně proti, je to jenom tenká, placatá ryba, teprve když se natočí, vyloupne se ohromné koleso. Teď už jsem nevěděla kam koukat dřív. Další várka potěšení hned při prvním ponoru? Tři měsíčníci najednou, a plují mi vstříc….. Náš výlet za měsíčníkama začal fantasticky. Následný bintang na bázi jsme pili o to radostněji, dietní nasi goreng bylo to nejskvělejší jídlo a večerní oslavná Jirkova slivovice na hotelu zmizela mávnutím proutku. A to jsme ještě netušili, že nám tyhle neskutečné ryby udělají radost i následující tři dny. Sice jich bylo každý další den méně, ale i tak jsme jich celkem viděli 18. Slušný úlovek.

A ten poslední měsíčník? Ten se připlul rozloučit pouze se mnou, on totiž určitě věděl, jak moc jsem se na ně těšila. Dokončovali jsme ponor a já, jak to mám ráda, jsem ještě skotačila pod lodí. Ostatní už lezli nahoru a najednou jsem ho dole, zhruba v 15 metrech, uviděla. Bez váhání jsem klesla zpátky. Zalil mě proud studené vody a pohltilo hejno čistících klipek. A měsíčník mi připlouval dát pusu na rozloučenou, aspoň se mi to tak zdálo, když se s našpulenou pusou blížil směrem ke mně. Přestala jsem dýchat a to neskutečné stvoření proplulo asi 10 cm ode mě. Určitě bychom si spolu trochu zaplavali, ale já už musela nahoru, už jsem zase měla nula minut do deka a navíc ostatní už byli v lodi a čekali. Měsíčníky si opravdu můžu ve svém deníčku odškrtnout docela tlustou čarou. Nusa Penida se letos báječně vydařila.

No a nebyl by to kompletní článek ode mě, kdybych nepřidala pár nastudovaných moudrostí, kdo měsíčníka už viděl, zavzpomíná, kdo ho neviděl, třeba dostane na Nusa Penidu taky chuť.

Měsíčníci patří do řádu čtverzubců, kam patří také havýši, ježíci nebo hranobřiši. Mají řadu společných vlastností, například holou, jen malými kostěnými destičkami pokrytou kůži, nebo malá ústa a silné srostlé přední zuby.Mořských měsíčníků je celkem 5 druhů, ten nejznámější je měsíčník svítivý, latinsky Mola mola. Mola ramsai, je tomu svítivému velmi podobný, existují jen nepatrné rozdíly, je též mylně označován jako měsíčník jižní polokoule, ale vyskytuje se i na severní. Další dva druhy tvoří tzv. měsíčníci ostroocasí, kteří nemají zadní část zaoblenou, jako ji má Mola mola, ale kulaté tělo zakončuje jakýsi vyčnívající špičatý hrot. Dorůstají rovněž značných rozměrů, mají ale hladší kůži, méně slizu a méně parazitů, jejich maso není poživatelné. A ten poslední je Ranzania laevis, nazývaný měsíčník protáhlý. Je to rovněž jakoby useknutá ryba bez ocasu, ale přední část je štíhlá, protáhlá a má vertikálně orientovanou tlamu. Je menší velikosti, zhruba 1 metr, barevnější a vzácnější. Dle fosilních nálezů lze předpokládat, že měsíčníci se z útesových ryb s ocasní částí vyvinuli teprve před 40 miliony let. Jsou tedy v říši ryb poměrně nováčci.

Nejznámější a nejpozorovanější ale zůstává měsíčník svítivý. Latinský vědecký název mola (pojmenoval švédský biolog Carl von Linné v roce 1758) znamená mlýnský kámen, podle kulatého tvaru, šedé barvy trupu a hrubé struktury kůže bez šupin. Anglický název je sunfish, tedy sluneční ryba, podle zvyku této ryby občas jakoby ležet na hladině, což navozuje dojem, že se ryba vyhřívá na sluníčku. Většina dalších názvů, například španělský, italský, ruský, a konečně i český mají v názvu měsíc, což je odvozeno od kulatého tvaru těla a svítivě šedé barvy. Navíc, pokud ryba leží na boku na hladině, tělo vytváří dojem odlesku měsíce v úplňku.

Měsíčník svítivý má zploštělé, kruhovité tělo, jehož ocasní část zcela chybí, tělo zakončuje zaoblený vlnitý kožní lem, který vytváří jakési kormidlo, regulující pohyb, podobně jako ocasní ploutve u ostatních ryb. Pohyb ale umožňují hlavně vysoká hřbetní a řitní ploutev, kterými měsíčník oběma současně mává ze strany na stranu. Oči jsou relativně k tělu malé, překryté mžurkou. Rovněž ústa jsou malá, v každé čelisti je pár zubů, srostlých v destičku, která vytváří typický zobákovitý tvar. Z důvodu těchto velkých zubů měsíčník nemůže svou malou kulatou tlamu plně zavřít a stále pluje s pootevřenými ústy. Má též tzv. požerákové zuby na dně hltanu, které slouží k mechanickému rozmělnění potravy chycené během polykání. Tělo je pokryto hrubou, tlustou kůží (zhruba 7 cm) bez šupin, povrch je jemně zoubkovaný, hrubý jako brusný papír a pokrytý slizem.  Měsíčníci nemají postranní čáru.

Barva je šedá, hnědavá nebo zelená, mnohdy má stříbřitý až svítivý nádech. Občas je tělo bělavé s tmavými skvrnami a ty mohou být rozlišné pro určité regiony výskytu. Provádí se též výzkumy, zda tyto skvrny nemohou být jedinečné pro jednotlivé měsíčníky, podobně jako skvrny na břiše mant nebo u žaber velrybáků a nemohly by sloužit k identifikaci jedinců. Měsíčník má i schopnost lehce ztmavnout, když se cítí atakován. Jedinci vyskytující se v určitých geografických oblastech, mají i rozdílné barvy, například u Bali jsou tmavší než u Jižní Kalifornie. Průměrná váha dospělého měsíčníka je 1000 kg,ale může dosáhnout váhy i přes 2 tuny. Obvyklá velikost je okolo 1,8 m délky a 2,4 m výšky (měřeno od špičky horní ploutve po špičku dolní).  Největší změřený měsíčník byl dlouhý 3,1m, vysoký 4,2 m a vážil 2,268 kg. Je to nejtěžší a největší kostnatá ryba na světě. Páteř měsíčníka obsahuje poměrně málo obratlů, ale o to víc chrupavek, které jsou lehčí než kosti a to mu umožňuje narůst do rozměrů nepraktických pro kostnaté ryby. Vysoký obsah tekutiny v tkáních rybu nadlehčuje a pomáhá nahradit chybějící plynový měchýř.

VÝSKYT

Měsíčníci se pohybují na volném moři mírného a tropického podnebného pásma Atlantského, Tichého a Indického oceánu. Stejně tak jako u jiných živočichů, například u želv, i u měsíčníků můžeme pozorovat vliv celkového oteplování moří, protože se začínají objevovat i více na severu, v dříve studených vodách. Sezóně připlouvají k břehům, kde nacházejí více potravy a zároveň prostředí na očistu od parazitů. Například v okolí Azor, u pobřeží Kalifornie nebo u indonéského ostrova Nusa Penida. Ideální teplota je 19-23°C. Vyšší teploty, například kolem 26°C jsou již na měsíčníky příliš vysoké. Podobně ale delší pobyty ve studených vodách jim jsou nepříjemné a mohou zapříčinit dezorientaci nebo i smrt. Vědci se domnívají, že jakési slunění na hladině může být i proto, aby načerpali teplo potřebné pro ponory do hlubších a studenějších vod. Dle počátečních pozorování měsíčníka se předpokládalo, že žije spíše u hladiny širých oceánů, protože rybáři ho vídali právě těsně pod hladinou, nebo přímo na ní. Ale dle vědeckých výzkumů bylo dokázáno, že se pohybuje častěji v hloubkách 100, 200 i více metrů. Dokáže sestoupit i do 600 m pod hladinu. Blíž k hladině vyplouvá především za očistou od parazitů.

POTRAVA

Měsíčník se živí hlavně želatinovým zooplanktonem, například medúzami. Jeho potravou jsou ale i menší druhy korýšů, hlavonožci i malé ryby, řasy, larvy úhořů, pelagičtí plži apod. Tuto potravu nachází jak při hladině, tak v různých hloubkách nebo i na hlubokém mořském dně. Vzhledem ke své velikosti musí každý den spořádat velké množství potravy a protože se nejvíce pohybuje v oblastech otevřeného moře s nejmenší druhovou diverzitou mořské fauny, je vlastně neustále na lovu.

ROZMNOŽOVÁNÍ

Rozmnožovací proces není dosud příliš prozkoumán, předpokládá se, že k němu dochází v letním období uprostřed oceánů, usuzuje se tak podle míst výskytu nejmladších plůdků. Jisté ovšem je, že samička může uvolnit najednou až 300 miliónů jiker, které jsou externě oplozeny samcem a ty jsou pak pasivně unášeny vodními proudy. To je nejvíc mezi obratlovci. Toto množství bylo specifikováno u samice 1,4 m dlouhé a dá se předpokládat, že u větších jedinců bude snůška ještě větší. Vykulené larvy jsou pouze 2,5 mm velké a neváží ani jeden gram. Potěr měsíčníků se velmi liší od dospělců, více se podobá čtverzubcům, svým příbuzným. Během vývoje jakoby procházel svou pradávnou evoluční poutí a znovu nabírá několik různých podob. Například mají zpočátku dlouhé prsní ploutve a ocasní ploutev (podoba s čtverzubci). Při dalším růstu se tělo zvyšuje a na těle se objevují ostny (etapa havýšovská). V průběhu dospívání, kdy mnohonásobně (nejvíce ze všech obratlovců) zvětší svou velikost, se tělo zplošťuje, ostny mizí a měsíčník dostává známý tvar bez ocasní části. Malí měsíčníci se shlukují do školek z důvodu ochrany před predátory, ale postupem vývoje skupiny opouští a žijí solitárně.

Délka života měsíčníků v přírodě není zmapována. V zajetí se dožívají nejvíce 10 let. Uvažuje se o délce života do 23 let u samic a do 16 let u samců. Také jejich růst není dostatečně vědecky potvrzen. Pouze dle přírůstků v zajetí: během 15 měsíců jedinec v Monterey Bay Aquariu nabral z 26 kg plných 399 kg a vyrostl do výšky téměř 1,8 m. Poté, když už se nevešel do akvária, byl v roce 2003 vrtulníkem přepraven do volného moře.

CHOVÁNÍ

Pokud uvidíme měsíčníka ležet na boku na hladině, může to mít několik důvodů. Jedním může být to, že se vyhřívá, aby načerpal teplotu, kterou potřebuje pro sestup do větších hloubek, kde nachází potravu, ale kde je mu teplotně nepohodlně. Druhý důvod, a obvykle ten nejčastější, je ten, že se čistí od kožních parazitů a nastavuje tak tělo mořským ptákům. Další důvod může být již starý měsíčník, který v této formě dožívá. Ryba se v této poloze nachází v jakémsi polovičním bezvědomí, v netečném stavu, někdy skřípe zubama a vydává vysoké sténavé zvuky připomínající kvičení prasat. Tyto projevy popisují i rybáři, kterým se někdy měsíčník zapletl do sítě. Při jeho vyprošťování prý zvuky zesilují a zrychlují, zvíře navíc rytmicky a hlasitě vypouští vodu z tlamy na způsob stříkající pistole. K hladině u útesů připlouvají měsíčníci také v určitém období k očistě od kožních parazitů různými rybkami čističi, jako jsou pyskouni nebo klipky. Na kůži a uvnitř měsíčníka svítivého může parazitovat více než 40 druhů různých živočichů a to nutí rybu vyhledávat různé způsoby jejich odstraňování. Kromě již zmíněných rybích nebo ptačích čističů jsou to i vysoké výskoky nad hladinu, kdy následným pádem odstraňují nepříjemné příživníky. Druh Mola mola, tedy měsíčník svítivý, má nejvíce kožních parazitů ze všech měsíčníků.

Při pohybu u hladiny se stává, že horní hřbetní ploutev vyčnívá nad hladinu a evokuje to domněnku, že pod hladinou je žralok. Z omylu nás ale vyvede pohyb ploutve. Žralok se pohybuje vlněním těla a jeho hřbetní ploutev zůstává v klidu. Měsíčník ploutvemi pádluje, takže jeho vyčnívající ploutev se pohybuje ze strany na stranu. Zatímco ostatní příbuzné druhy čtverzubců nafukují své tělo v případě nebezpečí, měsíčníci tuto schopnost nemají, ale nabranou a vzápětí vyfouknutou vodu používají k manipulaci s potravou při krmení. Doposud se předpokládalo, že k rychlejšímu pohybu využívají různých mořských proudů, s kterými driftují, ale nedávné výzkumy ukázaly, že měsíčník i bez pomoci proudů dokáže uplavat 26 km za den v rychlosti až 3,2 km za hodinu. V převážné většině měsíčníci putují oceánem sami, případně ve dvojicích. Větší seskupení probíhají v čistících oblastech.

Pokud uvidíme měsíčníka a podaří se nám ho čitelně nafotit, můžeme fotku s popisem vyfocení poslat Dr. Tierney Thys (tierney@mbay.net). Možná fotka pomůže výzkumu pohybu měsíčníků a rozpoznání jednotlivých jedinců.

OHROŽENÍ

Měsíčník nemá mnoho přirozených nepřátel. Ploché, velké tělo a tlustá kůže dospělců odrazuje většinu menších predátorů. Mláďata jsou občas napadána tuňáky, márliny nebo rybou mahi mahi. Velké jedince napadají kosatky, žraloci a lachtani. Zdá se, že lachtani mají měsíčníky více na hraní než na konzumaci, často měsíčníkovi pouze natrhnou ploutve nebo potrhají tělo, ale nesnědí ho. Měsíčník pak klesne ke dnu, kde ho sežerou hvězdice (Asterina miniata). Původními domorodci byla tato ryba velice uctívaná a pro svůj nezvyklý tvar a velikost byla považována za božího posla. Její ulovení se dokonce vysoce trestalo. Ovšem s atraktivitou masa na určitých trzích a s vidinou výdělku, se přístup k této rybě změnil i u domorodců.

V některých částech světa, například v Japonsku nebo na Taiwanu, je maso měsíčníka svítivého považováno za delikatesu. Vědci tvrdí, že vnitřní orgány obsahují koncentrovaný jed neurotoxin a tetrodotoxin, stejně jako orgány jiných jedovatých čtverzubců, ale není tomu tak všeobecně u všech druhů, maso měsíčníka ostroocasého je nepoživatelné, ale maso měsíčníka svítivého jed neobsahuje. Zpracovávají se ale i ploutve a vnitřnosti. Poslední dobou se zdá být měsíčník na úbytku, což je přisuzováno hlavně nechtěnému odchytu v lovných sítích a sílící oblibě masa na asijských trzích. Bohužel, chybí vědecké důkazy o populaci měsíčníků a případném úbytku, aby mohl být celosvětově chráněný. Jelikož jeho hlavní potravou jsou medúzy, je ohrožen i volně plujícími igelitovými sáčky v moři, které považuje za medúzy a jejich požití mu může způsobit vážné trávicí potíže.

I přes svoji velikost není člověku nebezpečný. Zranění jím způsobená jsou ojedinělá, občas se stalo, že vyskakující měsíčník nechtěně zasáhl člun. Oblasti, kde se měsíčníci vyskytují, kam přijíždějí například za očistou, jsou oblíbená místa pro potápěče k pozorování a na mnoha místech se zdá, že si měsíčníci na potápěče zvykli a projevují i určitou zvědavost.