Tethys - potápění v pohodě - Mexická trilogie: Cancún, Socorro, Cabo Pulmo

 Mexická trilogie: Cancún, Socorro, Cabo Pulmo

napsal Tomáš Kotouč pro časopis Buddy

V r. 1996 jsem putoval dodávkou z New Yorku do Panamy a zasekl se v Mexiku asi na měsíc, čekáním na vízum do Hondurasu. Projel sem tuto obrovskou a krásnou zemi křížem krážem, ale potápěčsky mě to tu nějak nelákalo. Věděl sem, že ostrovy Revillagigedo (zkráceně Socorro) budou asi dobré, ale preferoval jsem v této oblasti Galapágy, Malpelo a Cocos. Rovněž články o devastaci populace kladivounů v Cortézově moři a fotografie naporcovaných mant optimismu nepřidávaly. Přátelé vracející se z ponorů v mexickém Karibiku můj pesimismus ohledně Mexika jen podtrhovali. Tak se nelze divit, že trvalo 18 let, než jsem se do Mexika opět podíval a to kupodivu s potápěčskou výstrojí a plánem na intenzivní potápění na třech různých lokalitách. Můj názor změnily opět diskuse s přáteli z celého světa a jak už to dnes chodí, Facebook. Cancún se stal v posledních letech symbolem zejména šnorchlování s velkými zvířaty, plachetníky, mantami a velrybími žraloky. Ostrovy Socorro získali větší ochranu vůči ilegálnímu rybolovu a Cabo Pulmo je v zimních měsících světoznámé díky obřím hejnům malých mant – mobul.

CANCÚN

Jak jsem zmínil v úvodu, do Cancúnu jsem přijel pouze šnorchlovat. Vzhledem k období, konec února, jsem nepočítal s velrybími žraloky ani mantami a mým jediným cílem byli plachetníci. Ti se zde vyskytují v období leden – březen a to díky pravidelnému tahu sardinek touto oblastí. Pro plachetníky jsou jejich hejna oblíbeným zdrojem potravy. Obvykle se vyskytují na volném hlubokém moři za hranicí kontinentálního šelfu. Z Cancúnu je to cca 1,5h rychlým člunem. Skippeři mají jediné vodítko jak plachetníky najít, sledují lovící fregatky. I když plachetníky najdete, není vyhráno. Hejna sardinek a tím pádem i plachetníci se pohybují poměrně rychle a rozhodně ne po odhadnutelných přímkách. Přesto se dá říci, že zhruba každý druhý den plachetníky nejen najdete, ale zažijete i nádherná blízká setkání pod vodou. V nejlepší den, jsme pravidelně trefovali skupinu asi padesáti plachetníků, sledujících a ožírajících malý sardinkový baitball. Člověk by jim až záviděl ten snadný život s privátní spižírnou plnou čerstvého rybího masa. Plachetníci obvykle jen nevzrušeně sledují putující baitball a když dostanou chuť zprudka najedou do hejna a trhnou hlavou. Většinou již na první pokus trefí nějakou sardinku a ta omráčena úderem meče, sama spadne lovci přímo do tlamy. Jako šnorchlař jsem se obklopen plachetníky cítil naprosto bezpečně. Evidentně věděli co dělají, nebyla v tom žádná zbrklost, jejich způsob lovu bych spíš nazval klidnou rutinní prací. Vůči nám lidem nebyli významně plašší, ale úplně na dotek, do ideální fotografické vzdálenosti se přibližovali celkem neradi. Častokrát jsem se zanořil k baitballu a čekal na útok, ale plachetníci si vždy počkali na můj krátký dech, vynoření a v tu chvíli zaútočili. Jako pro fotografa byla pro mě nepříjemným překvapením viditelnost a barva vody. Byla to spíš zelená kaše, než známý karibský destilovaný akvamarín. Ptám se skippera, to máme s tou vodou asi trochu smůlu, ne? Kupodivu odpovídá, naopak, máte kliku, obvykle je voda ještě o něco horší. Ale pak mi to dochází. Proto je ještě na východ od Isla Mujeres tolik života, zatímco je jinde Karibik prázdný. Určitě zde dochází k výstupu hlubokých a chladných vod plných živin k povrchu a tak zde je hojnost jak malých ryb, tak predátorů, tak i filtrátorů planktonu, mant a velrybáků.

Další den jsme neměli na plachetníky štěstí, ale vůbec jsme se nezlobili. Znenadání se těsně vedle člunu vynořují podivní velcí černí delfíni. Kulohlavci, říká skipper. Ale já už mám s těmito zvířaty bohaté zkušenosti a tak bleskově oponuji. Žádní kulohlavci, False Killer Whale, Pseudorca crassidens, česky kosatka černá. Poslední slova křičím v letu, protože skáču přímo mezi ně. A úžasné kosatky černé znovu potvrzují typické chování svého druhu, zvědavost a velmi malou plachost vůči lidem. Zde bych si dovolil malé školení v plavání s kosatkami černými, protože některá pravidla jsou nezbytná a navíc se s tímto druhem můžete setkat kdekoliv. Je to globální kytovec teplých vod a vyskytuje se i v Rudém a Středozemním moři. Základní pravidla jsou dvě. Snažte se moc neplavat a nehoňte je. Je jim to nepříjemné a budou ve střehu. Netečností a klidem naopak vzbudíte jejich zvědavost. Téměř jistě k vám nakonec sami připlavou. Už jsem párkrát zažil, jak mi několik kosatek najednou zvědavě hledělo do masky z několika decimetrů. Naše oči se propojily, nezapomenutelný zážitek. Druhá rada je bezpečnostní. Kosatky černé dorůstají přes 6m a jsou velmi sebevědomé. Očití svědci popsali, jak naštvané kosatky zabíjeli v moři delfíny skákavé. Pokud získají dojem, že je otravujete, pravděpodobně vám hned neutrhnou hlavu, ale otevřou tlamu dokořán a ukáží zuby. Já toto gesto párkrát zažil na vlastní kůži a je to mrazivá zkušenost. Jsem si téměř jist, že pokud by nerozumný člověk v takovém případě nereagoval ústupem a podřízenými signály, hrozí reálně od kosatky černé fyzický agresivní kontakt. Neriskujte to. Pokud se jen klidně vznášíte na hladině, nic nehrozí.

Ačkoliv jsme přijeli do Cancúnu pouze na plachetníky, nakonec ani kosatky nebyly konečnou atrakcí. Míjíme ostrov Contoy, když tu registrujeme typické plácání na hladině. Krmící se manty. Tak přece! Já snad nakonec uvidím poprvé v životě karibskou mantu! Zhruba třetím rokem chodí informace od Andrey Marshall, že manty z oblasti zhruba mezi Floridou a Yucatánem vypadají na nový samostatný druh. Tato hypotéza stále ještě není 100% potvrzena, ale nevadí, tady je máme všude kolem člunu, jdeme se na ně podívat. První poznatek, nejsou rozhodně malé. Myslím, že jsem narazil i na jednu pětimetrovou. Naprosto úžasné jsou hejna sardinek, která pod těly mant hledají úkryt. Poprvé vidím manty krkat vzduch. Po krmení na hladině jsou ho plné a pravidelně se zanořují do dvacetimetrové hloubky a bublají žaberními otvory. Nejprve jsem viděl pouze bubliny stoupající z hloubky. Co to je? Je tam někde pode mnou snad velryba nebo hejno delfínů? Ne, manta! Toto chování vidím úplně poprvé. Nebojí se a je jich tu opravdu hodně.

OSTROVY REVILLAGIGEDO (SOCORRO)

4 sopečné ostrovy na volném moři celý den plavby od pobřeží se správně jmenují Revillagigedo, pojďme se prosím domluvit, že jim budeme říkat podle největšího ostrova Socorro, tak jak je to i na některých mapách. Slovo Revillagigedo je prostě strašné. Všechny ostrovy jsou od sebe relativně vzdálené, přičemž na Clarion se nejezdí, je příliš daleko. Pro Roca Partida je zase pojmenování ostrov značně nepřesné, nad vodu ční pouze malé skalisko a lokalita se dá během jednoho ponoru dvakrát obeplavat.

San Benedicto

Na tento ostrov narazíte při cestě z pevniny jako první. Je asi 5km dlouhý a 2,5km široký. Z převážné většiny je tvořen aktivní sopkou, která je velmi činná a na ostrově tak není téměř žádná vegetace a i dno v těsné blízkosti ostrova prochází nepravidelnými proměnami. Potápí se zde na dvou lokalitách. První se nazývá Canyon. Ten je topograficky tvořen rovným písečným platem osázeným velkými kamennými bloky tvořícími malé kaňony. Vnější strana plata klesá srázem do velké hloubky, ale průměrná hloubka písčiny je kolem 25m. Dá se zde občas vidět i hejno kladivounů, ale já potkal tuším asi jednoho jedince. Údajně sem relativně často připlouvají i žraloci tygří, ale nás svoji přítomností nepoctili. Zato jsme si dosyta užili žraloků hedvábných, kteří jsou zde evidentně zvyklí na potápěče, od kterých dostanou občas nějakou tu rybu. Nejsou to žádní drobečkové, jako třeba v Súdánu, ale pořádní dospělí mackové kolem dvou metrů dlouzí. Jako fotograf jim musím vyseknout poklonu, dělali přesně to, co správný žralok dělat má. Plavali čelně bez obav přímo proti foťákům a kamerám, ne příliš rychle, aby autofocus vše stíhal a buď uhýbali pár centimetrů před porty a nebo se o ně lehce otřeli. Nemohli by to tihle kluci vysvětlit i kladivounům jak se chová u fotografa? Milým zážitkem byla mimina žraloků stříbrocípých, která se odvážně vrhala mezi silkáče, až jsem měl obavu, že si je dá nějaký silkáč k večeři, ale ti si jich nevšímali, zřejmě z respektu k rodičům někde za rohem. Na Canyonu je zjevně stříbrňáčí školka tak jako třeba na Cocosu na lokalitě Isla Pajara. Do třetice se zde všude válejí žraloci bělocípí útesoví, neteční vůči potápěčům. Můžete zalehnout mezi ně a zblízka pozorovat jejich kočiččí oči, pracující žábry a zuby v tlamách. Kolem bělocípáků se vlní velká hejna malých kapříků, kteří nemají české jméno, pouze anglické – Burrito Grunt. Zmíním ještě dva impozantní druhy, které se nevyskytují pouze na Canyonu, ale jsou pro mě symbolem celého souostroví, protože jsou úplně všude. Je to obří manta pelagická – Manta birostris, mimochodem už nějaký český biolog vytvořil správné české názvy pro oba druhy mant? A tím druhým druhem je velryba keporkak. Byl jsem velice překvapen velikostí populace keporkaků v souostroví. Jsou všude, moře je plné jejich kolmých výdechů. Jedná se o severovýchodní pacifickou populaci a tak je zde naleznete zhruba v období leden – duben. Viděli jsme spoustu samic s mláďaty, ale drží se přece jenom dále od břehů ostrovů a tak jsou setkání s nimi na ponoru vzácná, i když nám se to nakonec podařilo, když k nám jeden keporkak připlaval na lokalitě Boiler. Tato lokalita je na opačné straně ostrova San Benedicto než Canyon a je čistící stanicí obřích mant. Kromě nich jsou zde bělocípáci a pár žraloků galapážských, ale manty vám doslova nedovolí, věnovat se někomu jinému než jim. Na místní manty se strašně těším. Kotvíme přímo u čističky a do vody si chodíme jako do samoobsluhy, kdy chceme. Na druhém ponoru jsme ve vodě pouze tři potápěči a sedm obřích birostris. Je zajímavé, že v místní populaci je hodně melanistických jedinců, řekl bych, že dokonce lehce převládají nad klasicky zbarvenými. S pelagickými mantami mám poměrně dost zkušeností z různých destinací po celém světě a ty zkušenosti říkají, že obři jsou plašší a méně důvěřiví, než klasické manty útesové. Manty z Boileru tyto zkušenosti postavily na hlavu. Nejen, že nejsou plaché, nejen že jsou nádherné, oni jsou excentrické, předvádivé, laškovné, bláznivé, společenské, prostě úžasné. Nejen že milují dívat se vám z očí do očí z jednoho metru, nejen že vás žárlivě pronásledují, když si všímáte jiné manty… Viděl jsem na vlastní oči, jak se dotýkaly svymi obřími ploutvemi záměrně hlav potápěčů a vyžadovaly fyzický kontakt. Socorrské manty mě dostaly, dojaly, okouzlily, omámily, nekompromisně zbalily.

Socorro

U největšího ostrova Socorro jsme se potápěli pouze na jedné lokalitě Cabo Spears. Je to topograficky velmi zajímavý a členitý skalní jazyk zařízlý do hluboké vody, vystavený oceánským proudům. Zde jsme jedinkrát zažili horší viditelnost, která byla jinak naprosto ecelentní. Prý zde bývají i hejna kladivounů, ale já opět viděl snad jednoho. Zato hodně mant, ne tak vyzývavých jako na Boileru, žraloci stříbrocípí, galapážští (pěkní mackové) a samozřejmě bělocípí útesoví. Měli jsme zde i kliku na rodinku delfínů skákavých, kteří se dokonce zdrželi několik desítek vteřin v naší blízkosti, než se vzdálili za hranici viditelnosti. Mezi ponory jsme zkoušeli šnorchlovat s keporkaky, ale podařily se pouze vteřinové kontakty. Velryby si zde zatím přítomnost lidí nezamilovaly.

Roca Partida

Tato lokalita je opravdu world class. Dalo by se tam vydržet týden. Voda je zde naprosto čirá, bez vlivů sedimentu dna, protože stěny skály padají téměř kolmo až do devadesáti metrů. Dá se stihnout za ponor dvakrát kolem dokola, ale proč by to člověk dělal. Skalní terasy jsou do posledního místa obsazeny bělocípáky, jsou jich tu stovky. Neskutečná populace žraloků galapážských, víc jsem jich viděl pouze na Galapágách. Krásně reagují na vrtění PET láhví a jsou to respektu hodní až třímetroví mackové. Není vzácností narazit na stejně velké mohutné dospělé stříbrocípáky. Většinou je vidíte hluboko pod sebou, ale také mě překvapila rychlá letka čtyř jedinců ve dvaceti metrech. Zde jsem konečně viděl pořádné hejno kladivounů, ale topografie lokality neumožňuje dostat se zde k těmto plachým zvířatům blízko. Vodní sloupec kolem skály je samozřejmě plný ryb. Dominantním druhem je zde překvapivě kranas Uraspis helvola a nikoliv kranas velkooký, kterých je tu méně. Kolem dokola všude keporkaci, ale dodržují vzdálenost pár stovek metrů od skály.

Na závěr bych se vrátil k setkání s keporkakem na Boileru. Chvíli jsem myslel, že mi někdo vyměnil masku za Google Glass. Fotím laškovní mantu, která mi visí metr nad hlavou, když tu cítím, že v koutku levého oka je opticky nějaká podivná moucha. Přeostřuji z metru na nekonečno a on si tam nahoře kousek pod hladinou nehybně visí dospělý keporkak. Bože! Fakt tam je!!! Vymýšlím strategii. Mám zvolit pomalý nenápadný přísun a nebo to k němu nakouřit plnou rychlostí a dostat se k němu nablízko a blejsknout než se vzpamatuje… Volím druhou možnost, keporkak se vzpamatoval velmi rychle, máchnul ocasem a byl pryč. Tak jo, příště pomale a s rozumem.

CABO PULMO

Už to vezmu hopem. Cabo Pulmo vůbec nebylo v plánu, ale potkal jsem v Cancúnu kamaráda, kanadského fotografa Andyho Murcha a ten říkal. Musíš tam jet. Touhle dobou tam táhnou stovky mobul. Shodí tě z člunu přímo mezi ně, úplně tě to hejno pohltí, je to fantazie. Tak jo, dva dny potápění tam dáme. Nelze nezmínit krásu pobřeží jižního Kalifornského poloostrova. Jakmile vyjedete z Cabo San Lucas, končí zběsilý turismus, diskotéky a bary a jste v nádherné přírodě plné kaktusů, opuštěných pláží a starých amerických hipíků, kteří zde našli pohodový azyl pro svůj jointový důchod. Rovněž vesnice Cabo Pulmo je jen pár domků a jedna potápěčská báze s několika bungalovy na přespání. Mobuly nebyly, prý je teplá voda a dokonce to prý letos ve východním Pacifiku vypadá na El Niňo. Přesto jsem nebyl potápěním v rezervaci Cabo Pulmo zklamán. Velmi bohatý rybí život, rejnoci, kytarovci, pár žraloků bělavých a malá kolonie lachtanů kalifornských. Zároveň se zde nachází nejsevernější korálový útes západního pobřeží Ameriky. A samozřejmě, všude keporkaci.