Fakarava očima Aleny Talafúsové
napsala Alena Talafúsová
"Šediváci u Fakaravy jsou stoprocentní a uvidíš jich stovky, to ti slibuju" tolik slova Tomáše, když jsem loni uvažovala kam se na podzim vrtnout. Tomáš sice rád přehání, ale nikdy netvrdí, že něco někde bude na sto procent. A tak se mu podařilo mě zlákat a do tý daleký a drahý cesty jsem šla.
Francouzská Polynésie, Bora Bora…. trochu mi to zavánělo turistickou exotikou, kterou nemusím. Jaké je to na Bora Bora nevím a asi ani vědět netoužím, ale Fakarava mě okouzlila. Bez turistů, bez hotelů, bez bazénu, bez obchodů. Na jihu atolu nejsou ani silnice, pár ostrůvků spojených korálovou mělčinou, rezort s osmi bungalovy zabere právě tak jeden ostrov, zamykat si svůj domeček nemusíte, protože nemá dveře, jí se na terase, u které krouží černoploutváci, majitel každý večer peče kokosový chleba a mezi ponory se dá přebrodit na sousední, liduprázdné pevniny, kde se koupete v moři tisíce barev a procházíte se v naprosté izolaci od všech evropských problémů, zdají se vám nicotné a čiší z vás optimismus. Sice občas došlo pivo, občas se ta káva nedala pít, ale já si tu připadala jako v ráji. Na severu atolu, kde jsme strávili druhou část potápění, už je silnice, ale pouze jedna jediná, asi 15 km dlouhá, a vede po pevnině 200 m široké. Rezorty jsou podobné těm jižním, terasu u domečku máte přímo nad mořem, které má i tady několik odstínů modré, i tady jsme od skvělé večeře pozorovali kroužící černoploutváky, i tady jsem si to vykračovala po břehu moře sama samotná.
Co se potápění týče, jak jsem tušila a věřila, Tomáš nepřeháněl. U atolu jsou dva průlivy, severní a jižní, kde se při přílivu a odlivu nakupí žraloci šedí útesoví a hrají si s proudy. Ale není jich tam 20, není jich tam ani 50, je jich tam 200, nelžu, je to tam narvaný žralokama. A jedinečné je, že tohle seskupení není uměle vyvolané člověkem, třeba krmičkou, je to přirozené, takhle se tam žraloci splouvají už stovky, možná tisíce let. První ponor se z tý nadílky tají dech, druhý ponor se tetelíte radostí a třetí ponor máte chuť zaplout do žraloků jako do hejna kranasů. A další skvost: po celou dobu žádnou cizí skupinu potápěčů nepotkáte a to jak na severu, tak na jihu. Narváno žralokama, to ano, narváno potápěči, nikoli.
Ovšem není to jenom o šedivácích, na jižním passu se objevují i mláďata stříbrocípého žraloka, sice ojediněle, ale každý ponor aspoň jeden mazlík připlul a taky menší formace mohutnějších žraloků černocípých. V písku, na dně průlivu a pod převisy, se váleli bělocípáci. Pátý druh žraloka, kterého jsme si taky dosyta užili, byli útesoví černoploutví, jednak proplouvali pravidelně kolem bungalovů a jednak se soustředili u sousedního menšího rezortu. Tam se jich vyhřívalo v sotva metr hluboké korálové mělčině asi 50. Tomáš si mezi ně s potěšením sedl, byla to pro něj, milovníka žraloků, ta pravá pohodička. Škoda, že nikdo z nás v tu chvíli neměl foťák. Vyfotit ho, jak tam sedí v korálech a kolem něj vykukují desítky kroužících černých ploutviček, to by byla fotečka! A poslední žraločí druh byl na severu, skvělá večeře, rozvalujeme se v křeslech s pivečkem v ruce a pod terasou pozorujeme vouskatce, žraloky rezavé.
Jinak musím potvrdit všechno, co Tomáš už o potápění na Fakaravě napsal. Hejna ryb, například neskutečný koberce chňapalů na jižním passu, na severu jsem se zase schovávala do jeskyňky přeplněné pruhatci a chňapaly, že mě ani vidět nebylo, nořila se do mračen bodloků, spoluplula s obřími napoleony a tančila s mantou, bylo to prostě skvělý, přirozený akvárko.
A jednu úsměvnou příhodu závěrem. Končíme ponor, na hladině trochu vlny, nicméně máme bójku a čekáme na člun. Nepřijíždí, tasíme druhou bójku a čekáme dál. Po půl hodině houpačky na vlnách přijíždí loďka, v něm cizí potápěči a vysvětlují, že náš člun se porouchal. Několik starších, vesele žertujících Francouzů mi pomáhá z vody, s úlevou dosedám na lavici a zaregistruju naproti sobě hubeného staříka, řekla bych, že už má potápění dávno za sebou, ale na ruce má počítač, vždycky mě potěší, když se potápí ještě někdo starší než já. Tu se ke mně sklání Tomáš a šeptá: "Naproti tobě sedí Jean-Michel Cousteau". Valím oči a teprve teď poznávám…. Večer jsem si zapsala do deníčku, že nás zachránil Cousteau.
Fakarava je drahá záležitost, než se tam člověk dostane, procestuje pár dní. Je to daleko odevšad a proto je to tak nádherně izolované místo, kde lidé vnímají jako nejdůležitější věc na světě přírodu a moře. Ke žralokům mají zvláštní respekt, který sice s dobou poněkud ochabuje, ale je tam, zakořeněný minulostí. Domorodci na všech ostrovech centrálního Pacifiku byli vždy spjatí s mořem a v silném žralokovi viděli boha. V podobě žraloka vystupoval například Bůh moře. Kontroloval útesy u ostrovů, ničil vše, co korálovému životu neprospívá, ale zároveň chránil před nepřízní moře rybáře, kteří šli lovit pro obživu své rodiny. V některých odlehlých oblastech dodnes rybáři před výjezdem na rybolov vylijí do moře obřadní nápoj, což má přinést ochranu a zajistit úlovek. V mnoha kulturách rovněž platilo, že duch zemřelého vstoupil do moře a převtělil se ve žraloka. Tento žralok je potom chránil před nepřízní moře a ovlivňoval hojnost při rybolovu. Proto nebylo myslitelné, aby se žraloci zabíjeli. Další z legend hovoří o tom, že kdysi škodil u břehů ostrovů zlý lidožravý žralok, lidé i všichni obyvatelé moře se ho obávali a tu najednou jeho řádění ustalo, z moře vystoupil Bůh a na krku měl žraločí zub. Od té doby se žraločí zub stal symbolem ochrany proti nebezpečí přicházející z moře. Domorodý rybář nebo potápěč nešel do moře bez žraločího zubu na krku. S příchodem bělošské civilizace se žraločí zub stal módní záležitostí a domorodci přestali zub nosit. Místo toho se rozvinulo tetování v podobě různých trojúhelníků a špičatých ornamentů, které žraločí zub znázorňují.
Tetovat jsem se nenechala, budu spoléhat dál spíš sama na sebe, než na ochranu od bohů, ale kdo ví, jestli ta nadílka šediváků vlastně nejsou rozverní předkové, kteří se zde prohánějí v proudech Bajky a legendy mám ráda.
A abych ani tentokrát nevynechala trochu biologie, zde je vše o šedivácích:
Žralok šedý útesový je jeden z nejobvyklejších útesových žraloků. Jeho latinský název zní, Carcharhinus amblyrhynchos, taky se mu říká žralok spanilý, případně žralok černolemý, anglicky grey reef shark. Jeho obvyklá délka sahá do 2 m, ale byli pozorováni i jedinci přes 2,5 m. Základem pro jeho rozpoznání je výrazná černá odtoková hrana ocasu i zadní strana prsních a pánevních ploutví je černá s černými cípy. Zato první hřbetní ploutev černý kraj nemá, v některých oblastech může mít odzadu bílou špičku. Vyskytují se většinou do hloubky 60 m, ale rádi se vyhřívají i ve vyložených mělčinách do 5 m, na druhou stranu byli zaznamenáni i v hloubce 1000 m.
Šedivák loví sám za šera a v noci, je schopný při pronásledování kořisti dosáhnout rychlosti až 50 km za hodinu. Loví kolem korálových útesů, atolů a lagun, vyhledává proudy (tím odlišuje své potravní teritorium například od útesových bělocípáků, kteří loví ve štěrbinách a jeskyních). Jeho potravou jsou drobné korálové ryby, například klipky, bodloci nebo pruhatci, murény, mořské jehly, ale i krabi, langusty, chobotnice a další korýši a měkkýši. Velcí jedinci napadnou i mladé žraloky, dokonce i svého vlastního druhu. Občas ve skupinách nahánějí hejna ryb k útesu a poté seskupení napadají. Jejich nepřáteli (kromě člověka), jsou jiní žraloci většího druhu, například žraloci stříbroploutví.
Šedivák má rád teplejší vodu a pohybuje se převážně v tropických a subtropických pásmech. Potkáme ho v Indickém oceánu, v Rudém moři a v pobřežních oblastech Pacifiku od jižní Číny po severní Austrálii a Francouzskou Polynésii. Nenajdeme ho ale ve východním Pacifiku u břehů Ameriky, ani v Atlantickém oceánu.
Zdržují se povětšinou ve stále stejné oblasti, kolem otevřených reefů posunují svá teritoria v rozmezí zhruba 15 km. Jsou teritoriální, na svém území nevidí rádi jiné druhy žraloků a to ani ty, kteří jsou větší než oni sami. Jejich agresivita a obrana teritoria jim zaručuje dominantní postavení u ostatních útesových žraloků. Pokud se například na útesu sejde seskupení žraloka šedého a černoploutvého, jejich teritorium je vymezeno tak, že černoploutví obývají mělké vody tam, kde šedí nejsou. Občas se šedivák odváží vyplout i několik kilometrů ven do otevřeného oceánu, kde se zdržuje v blízkosti delfínů nebo velkých pelagických ryb jako jsou třeba plachetníci. Ve dne obvykle plavou u dna poblíž útesů v menších seskupeních o 5-20 žralocích, ale byli pozorováni i ve formacích 100 a více jedinců. Samice se často vyhřívají v mělčinách, kde teplejší voda může urychlit jejich růst a hlavně růst plodu, pokud jsou těhotné. Mělčinu obývají hlavně v době největšího slunečního svitu, někdy vystrkují z vody hřbetní ploutev nebo i celý hřbet. Seskupují se vždy na stejných místech, mělká voda pro ně také znamená určitý úkryt před samci, pokud nechtějí přistoupit k páření, protože do mělčiny samci nepřiplouvají.
Šediváci jsou velice zvědaví vůči potápěčům. Obvykle je připlují obhlédnout již při prvním zanoření, ale bezdůvodně neútočí. Mohou být agresivní, když cítí rybí krev nebo maso, lákají je nízkofrekvenční zvuky vydávané harpunovanými rybami. Agresivita může stoupnout, pokud dostanou pocit, že návštěvník ohrožuje jejich teritorium ve smyslu bránění pohybu. Potom u nich můžeme pozorovat tzv. exhibiční plavání, kdy nahrbí tělo, spustí prsní ploutve a potřásají hlavou ze strany na stranu, přehnaně se prohýbají, to vše jsou signály, že žralok je připraven zaútočit. Takové chování bylo pozorováno i při útoku na velkou murénu nebo při setkání s kladivounem velkým, který nakonec ustoupil. Výhružné chování nebylo nikdy pozorováno vůči sobě navzájem, jedná se nejspíš pouze o varování nepřítele. Fotografování tohoto chování se nedoporučuje, protože právě blesk může spustit žraločí útok. Pokud se žralok šedý cítí ohrožen, může zaútočit, může kousnout, ale poté se obvykle stáhne, opakovaně cíleně neútočí. Občas, při hromadném krmení nebo při výskytu většího množství potravy, se u šediváků projeví mírnější znaky zvýšené žrací aktivity, tzv. potravní frenezie. Tento okamžik může být nebezpečný i člověku, který se vyskytne v dosahu. Chování je vyprovokované činností ostatních, kdy i nasycení a jinak neagresivní žraloci se slepě vrhají na vše, včetně sebe navzájem. Podobné chování bylo pozorováno například i u žraloka citronového, při sardinkových ranech popadá většinu aktivních žraloků.
Páření žraloků šedých probíhá obdobně jako u všech paryb, samec pronásleduje samici, kouše ji do ploutví a boků, pachově vnímá její připravenost pářit se. Tato námluvní aktivita může být u žraloků šedých útesových poněkud agresivnější než u ostatních žraloků. Je viviparní tedy živorodý, embrya jsou spojena s vnitřní stěnou dělohy samice pupeční šňůrou a ta je vyživuje v době jejich vývoje. Samice bývá březí 9-14 měsíců každý druhý rok a rodí 1-6 mláďat v jednom vrhu, záleží na velikosti samice. Mláďata jsou dlouhá 45-60 cm, dospělosti dosahují po 7 letech, když dorostou délky něco přes metr. Odhaduje se, že se dožívají zhruba 25 let.
Dříve byl žralok šedý běžným druhem tropických pobřežních vod a atolů, nyní již na některých místech jeho přítomnost zcela chybí. V některých oblastech Indického oceánu se během let 1970-1996 jejich populace zmenšila na 14%. Pro lov je velmi dostupný, není příliš velký, zdržuje se v mělkých vodách a obvykle stále na stejných místech. Loví se hlavně kvůli ploutvím a masu. Je velmi zranitelný i svou pomalou reprodukcí, protože dospívá poměrně pozdě a rodí jen málo mláďat. Dle Červené knihy ohrožených druhů je žralok šedý útesový téměř ohrožený a odborníci apelují na jeho zařazení mezi druhy ohrožené. Obávají se, že jejich populace během 20 let poklesne na 0,1%.
Fotogalerii z Fakarava 2015 najdete na našem
Facebooku
