RURUTU – keporkaci s přílohou, salátem a kokosovým chlebem
napsal Tomáš Kotouč
Je červenec 2021 a zrovna se nacházím ve Francouzské Polynésii na ostrově Raiatea. Blíží se září a to bych měl být na Tonga s keporkaky. Covidová pandemie je již přece jen na ústupu a jeden stát za druhým si na přítomnost nového koronaviru zvyká, hranice se postupně otvírají a lidé cítí, že společenská, cestovní i pracovní omezení začínají přinášet závažnější problémy než samotná infekce. Nicméně Tonga se to zatím netýká, malý ostrovní stát zůstává striktně zavřený. Že mě to nenapadlo dřív! Vždyť přece za keporkaky se jezdí i do Francouzské Polynésie na ostrov Rurutu, který je součástí souostroví Austral Islands. Keporkaci zde určitě jsou, znám mnoho vynikajících dokumentů o velrybách, které vznikly právě zde. Leštím Google a začínám hledat operátory a možnosti ubytování. Není to jednoduché, ale právě to mě začíná plnit optimismem, že by se na Rurutu daly zažít skvělé momenty. Jestliže občas mluvím o Tonga jako o konci světa kde obrazně chcípl pes, tak na Rurutu žádný pes zatím vůbec nedorazil. Fungují zde pouze tři operátoři a každý má pouze malou loďku, do které se vejde šest lidí. Ubytování je v sezóně keporkaků obrovský problém, na ostrově jsou pouze dva malé resorty, dalších pár možností v soukromých domech. Na ostrově žije pár set lidí a kolem dokola jej objedete na kole za dvě hodiny.
Snadnější bylo nalézt operátora. Obrátil jsem se na Yves Lefévra, který pracuje s keporky na Rurutu již mnoho let. Nehledě na to, že je majitelem divecentra na Rangiroa, zasloužil se o zřízení rezervace Malpelo, v pětadvaceti letech vedl expedici Calypso s J.Y. Cousteau na palubě v souostroví Tuamotu, jako kameraman je podepsán pod dokumenty BBC, National Geographic, ale i pod hollywoodskými blockbustery při záběrech pod vodou, či pod filmy Luca Bessona. Absolutní legenda a jak jsem brzy zjistil, nesmírně skromný a neskutečně charismatický chlapík.
Byly to nervy, ale ubytování jsme nakonec sehnali v soukromém domě místní rodiny Tavita. Ale jaké. Obrovský dům pouze pro nás obklopený doslova botanickou zahradou a mladý Teiti se o nás staral s neuvěřitelnou péčí a energií. O neuvěřitelně chutném a bohatém jídle plném místního ovoce a ryb ani nemluvě.
Nelze jinak, musím se rozepsat o Yvesovi, protože ve mě zanechal hlubokou stopu. Setkali jsme se již na Tahiti na letišti a společně jsme letěli na Rurutu. Malý, znatelně shrbený chlapík s ne úplně jistým krokem a tváří o pěkných pár let starší, než by sedělo k datu narození. Safra safra říkám si, guida k velrybám si představuji trochu jinak, zhruba jako mladého tonžana hrajícího každý den rugby. Záhy jsem zjistil, jak byly mé obavy liché. Yves nás úplně ve všem strčil totálně do kapsy. Začíná první den na moři, Yves se uvelebuje na přídi, má na sobě totálně rozedraný asi 30 let starý neopren, kolem hlavy si ovazuje špinavé rozedrané tričko kvůli slunci, vyplouváme z malého přístavu. Sotva jsme opustili přístav, Yves říká – get ready. Uklidňuji ostatní z party, klid, žádný spěch, velryby ještě x-krát odplavou, situace zralá na první kontakt pod vodou nemůže být hned. Znám to přece dobře z Tonga. Nicméně Yves si nazouvá ploutve a říká. Jdu do vody a až zvednu ruku, tak to znamená, že pode mnou jsou velryby. Klid přátelé, klid, šetřete energií, Yves si zaplave ještě mnohokrát, než přijde naše chvíle. Hele, Tome, ale Yves má zvednutou ruku a čučí do vody… Cože?? Nastává panika prvního dne, hledáme ploutve a postupně plaveme za Yvesem. Pod námi dvě dospělé velryby v klasickém módu, kdy zhruba 15 minut stojí nehybně v 15 metrové hloubce, pak vyplují na hladinu, třikrát se nadechnou a zanoří se zpět. Jsme 10 minut na vodě, první den a já mám první fotky!
Ale přece jen zpět k Yvesovi. Velryby s dovolením počkají. Já jej přece jen dobře znám díky vztahu k Malpelu, znám příběh s jeho bývalou ženou, Sandrou Bessudo, ředitelkou nadace Malpelo a bývalou ministryní životního prostředí Kolumbie. Ale mnohé neznám a možnost strávit s tímto chlapíkem 9 dnů při konverzaci na lodi, při obědu či večerním pivu, považuji za neméně obohacující jako plavání s keporkaky. Yves je chodící kronika potápění, zanícený ochránce přírody, velké srdce, veselý vypravěč a upřímný kámoš. Informace i tzv. historky z natáčení o které se s námi podělil, by po týdnu stačily na zaplnění průměrného časopisu.
Počet dospělých velryb kolem Rurutu každoročně kolísá, ale dá se říct, že ten počet se pohybuje někde mezi 12 a 20 jedinci. Je to výrazně méně než kolik je velryb kolem Vava´u, ale je to logické. Rozeklané pobřeží kolem velkého Vava´u zabírá obrovskou plochu a Rurutu je maličké. Keporkaky najdeme ve Francouzské Polynésie kolem všech ostrovů Austral Islands, na Společenských ostrovech, ale i v Tuamotu. Pokud budu pokračovat ve srovnání s Tonga, z první návštěvy Rurutu jsou pocity takové, že zde najezdíte na lodi výrazně méně kilometrů a velryby máte nadosah. Nevidíte je pořád, ale pěkné kontakty pod vodou jsme měli každý den. Na Rurutu ne každý rok narazíte na samici s mládětem. Ale jelikož letos se zde žádné mládě nenarodilo, tak Yves tvrdí, že příští rok by jich tu mohlo být zhruba pět. Velmi jsem oceňoval Yvesovi schopnosti. De fakto jsme vůbec velryby tzv. nehonili a co je skoro zázrak, nevybavuji si zbytečný vstup do vody. Yves dokázal přečíst aktuální náladu velryb a chodili jsme najisto. Tonga je přes keporkaky mnohem známější, na Rurutu je turistů i operátorů velmi málo a díky tomuto faktu zde není na velryby tlak jako na Tonga. Miluji Tonga a zažil jsem tam nezapomenutelné momenty. Ale když to shrnu, příští rok vyrazím za velrybami zase na Rurutu.
